you're still my favorite crime | j.jk ✔️

26. Kapitola

Maya's pov

Vánoční prázdniny skončily, Jungkook odjel na svou kolej do Seoulu a opět nám začaly školní povinnosti.

Měli jsme teď zkouškové období a většinu času jsem trávila v knihovně a snažila se toho naučit co nejvíc. Nebudu lhát, bylo to těžké a často jsem podléhala hysterii. Nejdřív jsem měla vztek, pak jsem brečela, poté se jen ironicky smála, že to nikdy nemůžu zvládnout. S Jungkookem jsme na sebe neměli moc času, od Vánoc uplynuly už dva týdny a toto byl druhý víkend, co nemohl přijet, protože měl hodně učení a já také. Stýskalo se mi, ale nejspíš bychom oba myšlenkami byli úplně někde jinde a vyčítali si, že se neučíme, protože pro nás byla škola důležitá a chtěli jsme být co nejlepší.

Nikdy bych nevěřila, že řeknu, že je pro Jungkooka škola důležitá, ale během vysoké se z něj stal poměrně pilný student. Sice byl odjakživa hodně chytrý, ale na střední to flákal. Teď to bylo jinak a vážně se snažil.

„Zase se učíš?“ ozvalo se u mě. Vzhlédla jsem a všimla si Jina. Jen jsem se chabě usmála.

„Jo. Mám zítra zkoušku a snažím se ještě si všechno zopakovat. Pak budu mít klid tak dva dny a poté bude následovat učení na další zkoušku.“ řekla jsem a nervózně se podrbala na zátylku. Není nad studentský život, že?

„To zvládneš, nemusíš se bát. Podle mě se zbytečně drtíš. Já měl první zkoušku dneska a mám z ní za A, i když jsem se moc neučil.“ pokrčil rameny Jin a posadil se ke stolečku naproti mně.

„Ježiš, co to vůbec je?“ nakrčil nos a otočil učebnici směrem k sobě. Upřímně ani nevím, jaký obor tady Jin studoval, ale cestovní ruch to nebyl.

„Asi tak.“ zamumlala jsem a zaklapla učebnici.
Neměla jsem už na to učení nervy.

„Měla by sis jít na chvíli lehnout, vypadá to, že už jsi nějakou dobu nespala. Odpočiň si a zítra ti budu držet palce. Pak se sejdeme a řekneš mi, jak jsi dopadla.“ řekl Jin a oba jsme se zvedli ze židle.

„Máš pravdu. Děkuji.“ řekla jsem, věnovala mu unavený úsměv a poté jsem k němu přistoupila, abych ho mohla obejmout. Byla jsem ráda, že mám kamaráda, který mi dodá odvahu, když ji budu potřebovat.

Odtáhla jsem se od něj a usmála se. Nestihla jsem nijak zareagovat a zničehonic jsem ucítila Jinovy rty na těch svých. Trvalo mi pár vteřin, než jsem si vůbec uvědomila, co se to děje. Poté jsem mu ale položila dlaně na hrudník a odstrčila ho od sebe.

„Jine... Já tě mám vážně ráda, ale jako kamaráda. Víš, že miluju Jungkooka a jsem s ním šťastná.“ řekla jsem.

On nervózně polkl a odstoupil ode mě.

„Jo, já vím, promiň. Nechal jsem se unést a nepřemýšlel jsem. Já vím, že jsi s Jungkookem a rozhodně se mezi vás nechci plést, jen už se mi nějakou dobu líbíš a... Zkrátka jsem to neměl dělat.“ řekl a bylo vidět, že toho lituje.

Jen jsem mu věnovala smutný úsměv. Netušila jsem, že se mu líbím.

Následovalo trapné rozloučení a každý jsme se vydali svou cestou. Bylo mi ho líto, nechtěla jsem ho nějak ranit, ale doopravdy jsem v něm neviděla nic víc než dobrého kamaráda. Netušila jsem, že ke mně cítí víc.

<><><>

„Proč jsi celý večer tak zamyšlená?“ zeptala se Jee. I ona se učila na zítřejší zkoušku, já se snažila ještě něco dostat do své hlavy, ale nešlo to. Jen jsem seděla a hlavou mi vířily myšlenky.

„Jin mě políbil.“ řekla jsem s nepřítomným výrazem.

„Cože?!“ vyjekla Jee a odložila učebnici. Poté se zvedla a vydala se k mé posteli, načež se usadila na její okraj a překvapeně na mě zírala.

„Byla jsem v knihovně a učila se, on tam přišel. Říkal mi, že mi drží palce a tak. Objala jsem ho, protože jsem byla ráda za podporu a on... Prostě mi dal pusu.“ rozhodila jsem rukama.

„A... Cítila jsi něco? Myslím tím, jestli se nezměnily tvé city k Jungkookovi, nebo něco takového.“ řekla a tázavě se na mě podívala.

„Ne, samozřejmě, že ne, nic takového mě ani nenapadlo. Miluju Jungkooka, chci s ním zůstat až do konce života a ta pusa, kterou mi dal Jin, to nemůže změnit. Jen mě teď trápí, jestli o tom mám říct Jungkookovi, víš? A navíc nechci, aby se mé a Jinovo přátelství nějak pokazilo.“ řekla jsem a začala si nervózně pohrávat s rohem od peřiny.

„V žádném případě mu to neříkej. Copak si nepamatuješ, jak moc žárlí? Ihned by sem přijel a Jina zmlátil, kdybys mu to řekla. Nesnese kolem tebe jiné kluky, natož když se tě nějaký jiný kluk nějakým způsobem dotkne. Rozhodně mu to nemůžeš říct.“ zavrtěla hlavou Jee a v jejích očích se odrážel pohled, který mi dával najevo, že to myslí smrtelně vážně.

„Asi máš pravdu. Ale Jin... Nechci o něj přijít, mám ho ráda a je to super kamarád.“ zamumlala jsem.

„Pokud chceš, můžu s ním promluvit. Vysvětlím mu, že s ním chceš zůstat kamarádka a že se tím nemusí trápit.“ řekla Jee a já přikývla.

Promluvila bych si s ním sama, ale popravdě jsem toto moc neuměla. Navíc bych se do toho určitě celá zamotala a začala brečet, protože by mi ho bylo líto. Bože můj, proč se to naše přátelství muselo tak zkomplikovat?