you're still my favorite crime | j.jk ✔️

5. Kapitola

Maya's pov

Vymrštila jsem se do sedu a zhluboka dýchala. Je to tu zase - ta noční můra se vrátila.

Jungkook seděl vedle mě, nejspíš takto byl už nějakou dobu. Ustaraně na mě hleděl a já se začala třást, srdce mi bušilo jako splašené, po tvářích se mi koulely slzy a nedokázala jsem se ovládat.

„Zase ta noční můra?“ zeptal se starostlivě. Přikývla jsem a on na nic nečekal. Přitáhl si mě k sobě do objetí a já zabořila obličej do jeho ramene. Hlasitě jsem se rozvzlykala a v obou pěstích pevně svírala látku jeho trička na zádech, asi aby mi nikam neodešel a byl tu se mnou. Bylo ale jasné, že mě neopustí, jen jsem cítila tu neskutečnou bezmoc a potřebovala ho mít nablízku.

Hladil mě jednou rukou po zádech a pomalu se se mnou začal konejšivě pohybovat.

„Už je dobře. Jsem tu s tebou. Klid.“ zašeptal a políbil mě do vlasů.
Nejspíš to bylo vůbec poprvé za celou tu dobu našeho vztahu, co se ke mně choval takhle něžně a se starostí. Jednal se mnou, jako kdybych byla porcelánová panenka a měla se každou chvíli rozbít.

Nevím, jak dlouho mě takhle držel v objetí, ale několik dlouhých minut to nejspíš bylo.

Nakonec jsem se od něj malinko odtáhla a on se mi zadíval do očí. Vzal mou hlavu do dlaní a palci setřel slzy, které se mi kutálely po tvářích.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal. Pomalu jsem přikývla. Cítila jsem, jak mi srdce opět začíná tlouct normálním tempem a už jsem se přestávala třást.

„Děkuju, lásko.“ řekla jsem tiše. Nejspíš to bylo vůbec poprvé, co jsem ho nějak takhle nazvala. Nedokázala jsem na něm vyčíst, co si o oslovení myslí, ale částečně se mi zdálo, že mu v moment, kdy jsem to vyslovila, zjihly rysy v obličeji.

„Není za co.“ řekl a políbil mě na čelo, načež mi dal ruku kolem ramen a opět si mě k sobě přitáhl.

V tichosti jsme seděli, poté ale opět promluvil.

„Vlastně... Složil jsem ti písničku.“ zašeptal.

„Cože?“ vyhrkla jsem a odtáhla se od něj, abych se na něj mohla překvapeně podívat. On si odkašlal a vyhýbal se očnímu kontaktu se mnou.

„Už je to nějaká doba a přišla mi stupidní, proto jsem ti ji nikdy nezazpíval. Navíc... Je to až moc velká slaďárna a vůbec to nejsem já, jen... Asi jsem měl slabou chvilku a vznikla ta písnička.“ řekl a nakrčil nos.

„Zazpívej mi ji. Prosím.“ zaškemrala jsem.

„Dobře, ale nedívej se na mě.“ řekl stydlivě. Bylo divné říct o něm, o Jeonu Jungkookovi, že by se styděl. Vždy byl sebevědomý a neměl z ničeho strach.

„Fajn.“ řekla jsem a opět se opřela o jeho rameno, abych na něj neviděla.

Odkašlal si a začal.

Jakmile dozpíval, vtiskl mi polibek na temeno hlavy a já se na něj konečně opět podívala. Z očí se mi řinuly slzy, tentokrát štěstí a dojetí.

„Proč jsi mi ji nezazpíval dřív? A proč nevím o tom, že máš tak krásný hlas?“ vydechla jsem. Jungkook si rozpačitě promnul kořen nosu.

„Nevím, přišlo mi to hloupý a taky jsem se děsil toho, co jsi se mnou udělala, když vím, jak jsem to měl s holkama dřív. A nemám hezký hlas. Každopádně jsem si tu písničku pro tebe asi potřeboval schovat na chvíli, jako je tahle. Abych tě rozveselil.“ řekl tiše.