you're still my favorite crime | j.jk ✔️

4. Kapitola

Maya's pov

Musím říct, že se mi neskutečně ulevilo, když už Jungkook ví o mých zlých snech a panických záchvatech. Vážně jsem měla strach, že mi nebude věřit, protože jsem nikdy nedávala najevo, že bych z té autonehody měla nějaké trvalé následky - samozřejmě mimo tu ztrátu paměti.

Uplynuly další tři dny a já unaveně stála s ostatními instruktory před jednotlivými týmy, které čekala poslední hra dne. Byla jsem vyčerpaná, nikdy bych nevěřila, jak moc mě budou unavovat ta děcka, která se neustále na něco ptají a vše jim musím vysvětlovat stokrát. Ti starší už nepotřebovali tolik naši pomoc, jen mě jejich pubertální drzost občas málem připravila o nervy. Byla jsem v patnácti taky taková? Doufám, že ne.

Zazívala jsem, poté jsem ale ožila, když jsem si něčeho všimla. Jungkook zrovna vysvětloval pravidla poslední hry a dívka z jednoho týmu na něm mohla oči nechat. Troufám si říct, že ho doslova svlékala pohledem. Mohlo jí být tak šestnáct, což by pro mě mělo být dostatečné znamení toho, že na ni nemám důvod žárlit, i tak jsem si ale naštvaně založila ruce na prsou.

Jakmile Jungkook vše dovysvětlil, vrátil se ke mně. Já tam stála a v očích se mi pořád odrážela žárlivost.

„Co je?" zeptal se nechápavě, když si všiml mého výrazu.

„Ta holka, která stojí tamhle, by dala všechno, aby se s tebou mohla vyspat." kývla jsem hlavou směrem k týmu, do kterého dívka patřila.

Jungkook se otočil, poté se uchechtl a přesunul svůj pohled zpět na mě.
„Jo, všiml jsem si jí."

„A tobě to... Nevadí?" zeptala jsem se s nadzvednutým obočím.

„Ne, proč by mělo?"

„Já nevím, jen si říkám, jestli ti to není nepříjemný." řekla jsem a snažila se skrýt žárlivost v mém hlase.

„Neřeším to. Proč tě to zají- jo, takhle," ušklíbl se a pobaveně zavrtěll hlavou, „ty žárlíš."

„Ale jdi, jak bych mohla žárlit?" zakoulela jsem očima.

„Víš, že jsi vážně příšerná lhářka?"
Dala jsem mu pěstí do ramene a on vypadal, že se baví čím dál tím víc.

„A tohle mě fakt nebolí, kotě." uchechtl se.
Jen jsem si odfrkla a naoko uraženě se k němu chtěla otočit zády, on mě ale vzal za zápěstí a otočil čelem k sobě. Slabě jsem narazila do jeho hrudi a s polknutím se mu zadívala do očí. Pořád jsem z něj byla nervózní, i po takové době. Nejspíš vždycky budu.

Poté mě vzal za pas a políbil mě. Trošku jsem se při tom polibku zachvěla. Nebylo to úplně nevinné a já bych si ho teď nejradši odvedla někam, kde bychom měli chvíli jen pro sebe. Bylo mi ale jasné, že to nejde. A ani bych to udělat nemohla z toho důvodu, že vždy kroutím hlavou nad Jungkookem, když má takové narážky, a teď jsem stejná.

Odtáhl se ode mě a já se na něj trochu zklamaně podívala. Nechtěla jsem, aby to skončilo.

„Stačí ti to jako důkaz, že chci jen tebe a nemáš důvod žárlit?“ zašeptal, abych to slyšela jen já. Pomalu jsem přikývla, on se ušklíbl a poté už začala poslední hra dne.

<><><>

Měli jsme s Jungkookem opět tuto noc společně hlídku. Naštěstí jen od desíti do půlnoci, protože v deset začínala večerka a každá dvojice měla hlídku dvě hodiny.

Zastavila jsem se u dveří od pokoje, který jsem sdílela se svými třema kamarádkami a otočila se s úsměvem na Jungkooka.

„Tak dobrou noc.“ zamumlala jsem a stoupla si na špičky, abych ho mohla políbit, on mě ale zarazil.