you're still my favorite crime | j.jk ✔️

39. Kapitola

Maya's pov

Jakmile jsme dorazili do školy, kde se konal ples, okamžitě se mi vybavil ten můj. Bylo to tu krásné a já už se těšila, až uvidím Yoongiho.

Počkala jsem, až bude mít svou šerpu, aby tu pak zbytečně nepobíhal a nevěděl, kam dřív skočit.

„Yoongi!" zavolala jsem na něj, když se mi ho podařilo najít v davu.

Otočil se a jakmile mě viděl, rozzářily se mu oči.
Přistoupil ke mně a pevně mě objal.

„Mayo! Moc ti to sluší." vydechl.

„Děkuji, ale to ty vypadáš úžasně." zasmála jsem se. Vážně mu to moc slušelo a byla jsem neskutečně ráda, že ho opět vidím.

Všichni v sále začali tancovat, a tak mě vyzval k tanci. Viděla jsem v povzdálí Jungkooka, který se bavil s Hobim a Taehyungem a neuniklo mi, jak se při pohledu na nás lehce zamračil, což mě pobavilo. Vážně neměl důvod žárlit, já a Yoongi jsme byli jen kamarádi.

„Jak se vůbec máš? Chyběla jsi mi." řekl s úsměvem.

Povyprávěla jsem mu všechno, co se v poslední době událo - že jsem otěhotněla, rozešla se s Jungkookem, jak se Jungkook málem zabil při nehodě na motorce, načež jsme se dali znovu dohromady a jak jsem následně potratila. Yoongi na mě zíral s nechápavým výrazem a nedokázal ze sebe dostat smysluplnou odpověď. Úplně jsem ho chápala, nejspíš bych také neměla ponětí, jak reagovat.

„Já... Já nevím, co na to říct." koktal.

„To je v pohodě," zasmála jsem se, „nemusíš ani říkat, že je ti to líto nebo tak něco. Já už jsem se s tím vším srovnala a je to tak, jak to být má. Dnešek si musíš užít a já jsem moc ráda, že tu s tebou teď můžu být."

Yoongi se usmál a já byla vážně vděčná, že ho můžu konečně vidět.

Zeptala jsem se ho na Mirae a udělalo mi hroznou radost, když mi řekl, ať se nebojím, že jsou spolu pořád a jejich pouto je stále silnější. Byla jsem ráda, že tu někoho takového má a není na všechno sám.

Jakmile skončila písnička, na kterou jsem tancovala s Yoongim, převzal si mě Jungkook. Musela jsem se smát, jak byl pohotový. Nejspíš se bál, aby si se mnou Yoongi nechtěl zatancovat ještě na jednu písničku.

„Na našem maturáku se toho mezi námi dost změnilo." řekla jsem s úsměvem.

„To je pravda. Na něco jsi zapomněla, mimochodem." řekl. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. Neměla jsem ponětí, o čem to mluví.

„Čtvrtého února to byl rok, co jsme spolu. Nepočítám ten náš rozchod, byla to hloupost a měl jsem se líp zachovat." řekl. Pootevřela jsem ústa. Zapomněla jsem na naše výročí?

„Já jsem pitomá." zakňučela jsem.

„Nejsi pitomá. Taky mi to nejdřív nedošlo. Ale v poslední době se toho stalo tolik, že rozumím tomu, proč jsme na to zapomněli." ušklíbl se.

S úsměvem jsem přikývla a rukama spojenýma za jeho krkem jsem ho pohladila po zátylku.

„Loni jsi mi tu poprvé řekl, co ke mně cítíš. Pořád to je asi ten můj nejoblíbenější zážitek s tebou." řekla jsem.

Jungkook se ke mně naklonil a zastavil se pár centimetrů před mými rty.

„A co jsem ti řekl? Budeš mi to muset připomenout." zašeptal.

„Miluju tě." vydechla jsem a přerušila vzdálenost mezi námi, načež jsem přitiskla své rty na jeho.

V hlavě jsem si promítala všechny zážitky spojené s osobou stojící přede mnou a nemohla jsem se přestat usmívat.

Jungkook byl někdo, koho jsem zpočátku nemohla vystát. Byl to někdo, u koho by mě v životě nenapadlo, že se stane někým, kdo pro mě bude nejdůležitější osobou na planetě.

Sice mě mnohdy vytáčel a když měl na tváři ten jeho egoistický úšklebek, měla jsem chuť ho zabít. Hodně často si ze mě dělal srandu, měl hloupé vtipy a byl to strašný narcis, ale i tak jsem ho milovala. Vždy ho budu milovat a už o něj nikdy nechci přijít. Za tu dobu, co jsme byli bez sebe, mi došlo, že je to má spřízněná duše a můj život bez něj není úplný. S ním to všechno dává smysl. Je moje skála a moje opora, moje všechno.

Nevěděla jsem, co si pro nás osud připraví, ale jedno vím jistě - chci, aby jednou byl otec mého dítěte. Jednou nám to vyjde a budeme spokojení. A myslím si, že stojí za to si počkat.