|Still with you| TAEKOOK |

LXIX. Taehyungova příčina vzteku

Nemluvil jsem pořádně s Taehyungem skoro týden a za pár dní máme slavit výročí. Říkám si, jestli mu na tom vůbec záleží. Třeba sám něco chystá, kdo ví? Stále ovšem nevím co ho tehdy tolik naštvalo. Mimochodem pořád netuší o mé nabídce v práci učit taekwondo. Buď přijde domů pozdě v noci nebo k ránu, protože ještě pomáhá v baru nebo zaleze od Hobiho z květinářství rovnou do sprchy a do postele. Rozčiluje mě to, protože vím že mi opět něco tají a vzhledem k tomu jak moc rozhozený tehdy přišel, se situace zdá vážná. Dnes si o tom s ním promluvím ať chce nebo ne. 

Čekám na něho po večeři v kuchyni, před chvíli psal Hobi, že už skončili, takže by měl být za 20 minut doma. Akorát domývám nádobí, když uslyším odemykání. 

,,Tae?" nakouknu ke dveřím do kterých vstupuje můj muž. ,,Ahoj." pozdravím ho usměvavě, kdy vypadá překvapeně. 

,,Ušáčku, ty ještě nejsi v posteli?" ptá se mě a dává pusu na tvář co se vyzuje z bot. 

,,Čekám na tebe, chci si s tebou o něčem promluvit." zatáhnu ho mírně za rukáv ke stolu. 

,,Je to důležité, zlato? Nemyslím na nic jiného než sprchu." usměje se unaveně, ale sedá si dobrovolně na židli. 

,,Důležité to není, Tae, ale dlouho jsme spolu nemluvili." sednu si naproti němu a pohladím něžně na ruce.

,,Máš pravdu, zlato." stiskne mou ruku na stole s provinilým úsměvem. ,,Promiň, asi si toho beru zase hodně." zašklebí se a prohrábne volnou rukou vlasy. Jsem rád, že si to uvědomuje. Taehyung je typ, který si myslí že všechno zvládne, nemá hranice, necítí únavu a nevnímá okolí, dokud ho na to někdo neupozorní. Snad teď zase trochu zpomalí, když si to přiznal. Nechci aby se mi nějak přehnaně věnoval, ale rád bych ho měl někdy delší dobu u sebe. 

,,O čem bys se mnou chtěl mluvit?" povzdechne si vskutku unaveně, takže se rozmýšlím, zda má cenu s ním teď mluvit, nicméně když už ho mám u sebe musím toho využít. 

 ,,Do teď jsi mi neřekl, co tě tehdy tolik rozčílilo." poznamenám načež do mě ostře zabodne pohled.

,,Nechci o tom mluvit." řekne rozhodně a definitivně, čímž mi nedává moc prostoru se ptát. 

,,Z jakého důvodu?" zeptám se poněkud dotčeně s vážnou tváří, jelikož se mě způsob jeho odpovědi nelíbí. 

,,Protože tě to zkrátka nemusí zajímat." uzemní mě přísným tónem a odtáhne ode mě svou ruku. Nemusí mě to zajímat... Můj kluk přijde domů naštvaný, neřekne mi proč, ale mě to nemusí zajímat?

,,Výborně." kývnu a opřu se víc do židle se založenýma rukama. ,,Zdá se, že jsme se nikam nijak zvlášť nepohnuly, že?" pronesu s ironickým úšklebkem. 

,,O čem to mluvíš?" pozvedne na mě podrážděně obočí zase s tím svým otráveným tónem, který nenávidím a jež jsem mu kolikrát vyčetl. 

,,O tom že mi zase něco tajíš a nevěříš mi natolik, aby jsi mi o tom řekl!" odpovím mu vytočeně. 

,,To máš asi pravdu!" řekne důrazně s ledovým klidem. Poprvé v životě mám nutkání mu jednu vrazit za výraz, jímž se na mě nyní dívá, protože jsem ho v jeho tváři nikdy neviděl. Aroganci. Srdce v hrudi mi pumpuje vzteky, přičemž když se nadechuji ke slovům, předběhne mě.  

,,Nikam jsme se nepohnuly, protože ty stále do všechno strašně rýpeš! Tohle se netýká toho jestli ti věřím nebo ne!" zvedá na mě opravdu naštvaně hlas, čímž mě jen víc nutí mu odporovat, poněvadž nemá žádné právo být na mě naštvaný.