|Still with you| TAEKOOK |

LXXIII. Kde je Taehyung?

Jungkook POV. 

Skoro týden jsem pořádně nejedl a nespal. Kdykoliv usnu, vidím ho před sebou. Mám scvrknutý žaludek, tohle se mi ještě nikdy nestalo. Jin s Namjoonem se o mě bojí, stále ze mě nedostali, co se ve skutečnosti stalo. Bohužel není chvíle, abych na něco nepomyslel. Dostal se mi tak hluboko pod kůži, že dokonce i má porucha odmítá se o něho přestat zajímat. Stále přemýšlím nad tím co dělá? Kde teď je? Proč mě vůbec nekontaktuje? Ulevilo se mu, když jsem odešel? Zakazuju si na něho myslet, ale zbytečně. Přemáhám sám sebe, nezavolat Hobimu a zeptat se na Taehyunga. 

Jako by mi někdo četl myšlenky, zaslechnu z pokoje pro hosty, který Jinovi už týden obývám, Hobiho hlas. Vyběhnu hned z postele, ale u dveřích se zastavím, abych nevypadal tak horlivě. Vyjdu nonšalantně z pokoje a zamířím do kuchyně si nalít vodu, přičemž pozdravím Hobiho, sedícího na gauči s Jinem. 

,,Jungkook-iie, co tady děláš?" překvapeně na mě třeští oči. Přeci jen není obvyklé vidět mě v teplákové soupravě vycházet z Jinova pokoje pro hosty. 

,,Ty to nevíš?" stejně překvapeně, možná i trochu naštvaně se ho zeptám. 

,,Co bych měl vědět?" protáhne překvapeně obličej a podívá se i na Jina, jako by mu něco zatajil, v čemž se zřejmě nemýlí. Chtěl jsem mu odpovědět, vážně chtěl, ale... nemohl jsem to vyslovit. 

,,Jungkook a Taehyung se pohádali." odpoví za mě Jin, zcela jinak než jsem chtěl, ovšem pokud to neřeknu, nikdy tomu ve skutečnosti neuvěřím a budu si stále něco nalhávat. 

,,Rozešli jsme se." řeknu jasně s vážnou tváří, kdy Hobi úplně ztuhne a Jin vlastně také. Tahle věta mě nesmírně zabolela, avšak byla nutná. 

,,T-to nemůžeš myslet vážně, Jungkook-iie." vrtí Hobi šokovaně hlavou. ,,P-proto se Taehyung už týden neukázal v práci a neodpovídá na hovory." uvědomí si vzápětí kdy se chytne za vlasy. 

,,Cože?" vykulí na něho Jin oči. Upřímně ve mě hrklo, jakmile to vyslovil. Týden? 

,,Naposledy jsem ho viděl ve středu večer, od té doby se neukázal. Byl jsem zprvu naštvaný, že na mě kašle, ale po týdnu začínám mít strach. A ty!" zamračí se naštvaně na mě. ,,Ty's mi taky neodpovídal na žádné zprávy! Proto jsem šel dnes za Jinem." zkříží ruce a zírá na mě. 

,,Zkusím napsat klukům, zda o něm něco nevědí." vytahuje Jin mobil z kapsy, kdy ho zastavuji. 

,,Ne! Mě nezajímá kde je nebo co dělá!" 

,,Jenže mě ano!" umlčí mě rázně Jin. ,,Jungkook-ah, uvědom si, že tady nejde jenom o tebe. Díky tobě je Taehyung i náš kamarád a my nemáme nejmenší tušení co se mezi vámi stalo! Nevyčítal jsi mi něco podobného tehdy s Namjoonem?" vmete mi hyung do tváře, až mi sklapne i přesto se cítím dotčený, naštvaný. Čekal jsem od něho pochopení, vždy byl na mé straně, respektoval mé přání, jenže teď mu víc záleží na tom, jestli je Taehyung v pořádku. Nevím proč tak uvažuji. Samotného mě to také zajímá a mám o něho strach, jen nechci aby to ostatní poznali. 

Zhluboka se nadechnu než se odeberu zpátky do pokoje. 

,,Jungkook-ah!" křikne na mě ještě Jin, kdy na něho přede dveřmi otočím. ,,Ty nemáš nejmenší tušení jak naposledy zněl, když mi volal." vysloví s naprosto vážnou tváří. Píchne mě u srdce a zalezu do pokoje, kde sjedu zády po dveřích. 

Proč mi tohle kurva dělá? Já nechci! Nechci na něho už myslet! Nechci se o něho bát! Nechci ho už znát!