|Still with you| TAEKOOK |

LXXI. Rozhodnutí

Jungkook POV. 

Nikdy bych si nepomyslel, že se budu cítit takhle. Nedá se to ani popsat. Nemohu na jeho poslední slova přestat myslet, neustále se mi vracejí a nutí myslet jen na špatné věci. 

Chvíli po tom co Taehyung odešel, jsem měl co dělat abych se zvedl a začal zase normálně dýchat. Měl jsem naprosto jasno v tom co udělám. Věcí s kterými jsem do jeho bytu přišel nebylo mnoho, pobalil jsem za pár minut vše co se dalo a odešel k Jinovi. Pokud se mu nemám plést do života, pokud jsem mu přítěží, kterou nikdy nemiloval, půjdu mu z cesty a už ze sebe nebudu dělat ublíženou chudinku. 

Zazvonil jsem u Jinova domu, kde mi přišel otevřít Namjoon. Ve chvíli co mě oslovil, jsem ho sotva vnímal, stále jsem byl mimo, jako by ta bolest v hrudi otupila mou mysl a neexistovalo nic jiného. Nepřemýšlel jsem, nehýbal se, cítil jsem se zmrzlý až na kost a jediné co mé hřálo byli slzy na tváři. Pravděpodobně proto Namjoon vyděšeně zavolal Jina, který hned co si všiml mých brašen, mě vzal za ramena. 

,,Jungkook-iie, co se stalo?" ptal se smrtelně vážně, kdy jsem poprvé zvedl hlavu a podíval se na něj. Jakmile mi položil tuhle starostlivou otázku, nedovedl jsem na ní ani sám sobě odpovědět. 

"Co se stalo?" 

Zavrtěl jsem jen hlavou a propukl v pláč. Jin mě hned vtáhnul dovnitř, ale já nebyl schopný ani kroků. Všiml jsem si, že Namjoon pohotově vzal mé brašny, když radil Jinovi, ať mě posadí na gauč. Hyung téměř žadonil o vysvětlení, co mě posadil, přehodil přese mě deku a skrčil se naproti mě. 

,,Jungkook-iie, co se stalo? Strašně mě děsíš?" 

,,T-Tae... T-Taehyung..." zoufale jsem se snažil popadnout dech, ,,on... mě nemiluje." vysoukám ze vzlyků odpověď. 

,,J-Jungkook-iie... to není možné." vrtěl Jin skepticky hlavou a přitom mě hladil po ruce. 

,,Ř-řekl... mi to." fňuknul jsem při nádechu. Tak strašně špatně se mi dýchalo, jako by mi někdo stále ubíral kyslík. Nemohl jsem zastavit hromadící se slzy a jen se divil, že jich je stále mnoho. Jin vypadal nadmíru šokovaně. Nikdy mě neviděl v tomhle stavu. Upřímně... v tomhle stavu jsem i nikdy nebyl. 

Po chvíli se vrátil Namjoon, který si ke mě sedl a vzal kolem ramen. Snažil se mě utěšovat, že všechno bude dobré, určitě se to vyřeší. Vrtěl jsem tvrdohlavě hlavou. 

,,Ne... tohle se... tohle se nevyřeší, hyung. P-proč... to tolik... bolí?" ptal jsem se nešťastně mezi vzlyky. Jin se na mě díval zarmouceným pohledem. Nevěděl co má dělat, jenže ať jsem se snažil sebevíc. Nemohl jsem přestat naříkat. 

Hyungové mě nechali, na nic se neptali, dávali mi čas se uklidnit, až jsem se i nakonec pomalu utišil. Jin se zvedl, že mi půjde udělat čaj, když mu zrovna začal vyzvánět mobil. 

,,Neříkej mu, že jsem u tebe." vyhrkl jsem ze sebe ještě dřív než se hyung stihl podívat kdo volá. Tušil jsem, že mu dojde kam jsem odešel pokud mě alespoň trochu zná. Zdá se, že mě zná dobře. Tak dobře aby se mnou uměl manipulovat. 

Jin váhavě hleděl na Taehyungovo jméno na displeji než se ho nakonec rozhodl zvednout. 

,,T-Taehyung-iie? Co potřebuješ?" neptal se ho příliš klidně. ,,Jungkook-iie?" podíval se na mě poněkud naléhavě, skoro jako by mě ho chtěl předat. Nevrtěl jsem ani hlavou, věřil jsem Jinovi, přesto jak neochotně se tvářil. 

,,Proč by... u mě měl být? S-stalo se něco, Taehyung-iie?" zajímal se rádoby zmateně a doufal, že se dočká odpovědi alespoň od něho. Nevím co mu Taehyung odpověděl, ale Jin se na mě zklamaně podíval a jeho grimasy se začínaly křivit do zarmouceného výrazu. Nechal svou ruku od ucha svévolně spadnout s mobilem v sevření, když se ozývalo pípání ukončení hovoru.