|Still with you| TAEKOOK |

LXXV. Nikdy tě už neopustím

,,Jungkook-iie, co se stalo? Taehyung je v nemocnici!" 

Přísahám, že jakmile to Mingyu vyslovil, srdce se mi na moment zastavilo. Neváhal jsem ani vteřinu a okamžitě vyběhl z Jinova bytu. 

,,Kde v nemocnici?" 

,,V Národní Seoulské nemocnici. Před chvíli..." 

Jakmile mi Mingyu odpověděl, típnul jsem mobil a běžel jako o život, než mě dohnal Jin.

,,Co se stalo?" ptá se vyděšeně. 

,,T-Taehyung..." pobírám dech, kdy se zároveň snažím nepropadnout pláči, ,,Taehyung je v nemocnici." 

,,Cože?" vytřeští na mě Jin oči. 

,,Hodím tě tam, Jungkook-iie. Nasedni do auta." přistoupil k nám na první pohled pohotově Namjoon, ale i na něm bylo vidět jak se bojí. 

***

Taehyung POV. 

Snažil jsem se před Jungkookem vypadat silně, aby necítil pocit viny, že se se mnou rozešel. Vlastně si nezasloužím nic jiného. Mohu být rád, že byl ke mě ještě tak upřímný, přesto... ocenil bych cokoliv jiného. Kdyby mě uhodil, nadával na mě, mstil se mi... Nikdy jsem však nechtěl slyšet slova, které mi řekl. Ano, byl jsem na ně už od začátku připraven, nikdy jsem si ale nedokázal představit, jak moc mě raní, když je doopravdy uslyším. Splnila se má nejstrašnější noční můra a nejhorší na ní je, že si za ni mohu sám. Nikdy si neodpustím, že jsem si nechal utéct a odehnal to nejlepší ve svém životě. 

Co Jungkook odešel a já se vydal na cestu, vlastně ani nevím kam, prostě jsem jen tak bezmyšlenkovitě chodil, začínalo se mi špatně dýchat. Nevím ani proč, ale zamířil jsem k Mingyuovi. Vždy jsem ho bral jako nejlepšího přítele, co mi byl oporou, přesto že mě jednou zradil co se týče Jungkooka, nepřestal jsem mu věřit. Jak jsem pomalu přicházel k jeho bytu, přestával jsem se ovládat a moje potlačované emoce, můj potlačovaný smutek a bolest mě pohlcovali. Složil jsem se před jeho dveřmi, začal jsem vzlykat, tlačil dlaní na hrudník, kde se mi nesnesitelně svíralo srdce, až jsem nemohl dýchat. Nemohl jsem si představit život bez Jungkooka, ne potom co jsem ho už jednou okusil. Představa že mě doopravdy nemiluje, že všechno co jsme spolu prožili byla jen krátká, krásná chvíle která měla jednoho dne přestat, že už ho nikdy nebudu schopen obejmout, políbit a pomilovat mě tak nesmírně užírala, že jsem si přál umřít. 

Nevím co se stalo. Slyšel jsem Mingyův hlas jak na mě volá, cítil jeho ruce jak mnou třesou, jenže jsem se nebyl schopen pohnout. Snažil jsem se s marnou snahou vydechnout všechen bolavý vzduch, avšak zůstával ve mě, svírajíc mi srdce mnohem silněji, až jsem si myslel že ho rozdrtí. 

***

Jungkook POV. 

Namjoon se mě snažil celou cestu uklidňovat, ať hlavně nedělám předčasní závěry, protože hlavou mi probíhalo několik událostí, co se Taehyungovi mohlo stát. Vybavoval jsem si celou dobu v jakém stavu jsem ho v uličce zanechal, jak se tvářil a pokud mě celé ty roky tolik miloval, jak moc ho muselo ranit, co jsem řekl. Nenávidím se za to, dokonce jsem se několikrát v autě propleskl. Modlím se jen, aby si něco kvůli mě neudělal. Nikdy v životě bych si to neodpustil. Jestli je v pořádku, probudí se a dovolí mi to, budu ho do konce svého života hýčkat, nikdy ho už neopustím. 

Do nemocnice jsem vběhl rovnou, jak Namjoon zastavil, pomalu ani nestihl zaparkovat. Bylo něco kolem půl dvanácté v noci, tudíž nemocniční hala zela prázdnotou a tichem, mé kroky se rozléhali celým místem.