|Still with you| TAEKOOK |

XLI. Žijme společně 15+

Věděl jsem že mi lže. Je jasné, že je v té druhé práci. Upřímně nevěra mě ani nenapadlo, pouze jsem ho chtěl donutit přiznat pravdu. Z mé strany mě hodně vzalo jeho lhaní. Nikdy předtím mi nelhal. Ano, zamlouval nebo se vyhýbal odpovědi, ale nyní mi bezostyšně přímo lhal. Myslel jsem si, že je Taehyung člověk kterému mohu věřit. Na všechno přeci můžeme být spolu. Už není sám. Chodíme spolu, měly bychom společně sdílet nejen pěkné chvíle, ale i ty špatné.

Popravdě jsem se celou dobu bál že mě vztah s ním omrzí, odkopnu ho jako ostatní... teď se však zdá, že to já jsem omrzel jeho.

Nedokázal jsem v sobě zadržet slzy a pořádně se po dlouhé době rozbrečel. Hrozně jsem se bál že ho ztratím, litoval toho co jsem mu napsal. Kdybych raději zůstal zticha... třeba by se s tím Taehyung vážně vypořádal po svém a všechno by bylo znova dobré. Nechal jsem se opět ovládnout svými emocemi.

Nejhorší jsou myšlenky, že všechno co jsme spolu prožili může být lež. Jeho slova, chování. Vím, neměl bych takhle přemýšlet, ale člověka v tomhle stavu napadá mnoho věcí. Co když mě jen využil jako ostatní? Co když se mnou pouze zabíjel čas? Co když si se mnou jen hrál? Já vím že to je nesmysl, avšak neubráním se těmto myšlenkám. 

Pláč mě v noci natolik unavil, že jsem spal jako zabitý. Ráno mě pěkně bolela hlava a ještě jsem se motal. Vyhrabal jsem se z postele a doplazil pro prášek do kuchyně. Měl bych sice nejdřív něco sníst, ale vůbec nemám chuť k jídlu. Pořád se mi do hlavy vkrádá představa že mě Taehyung opustí, z čehož mám šílený strach. Čím víc na to myslím tím víc mě bolí hlava. Zapil jsem si prášek vodou a dal si aspoň sklenku mléka než zapadnu do koupelny pod sprchu.

Po sprše jsem zjistil že doma stejně nic nemám, takže musím do obchodu, abych vůbec měl z čeho uvařit. Vypravil jsem se ven, kde mě čekalo překvapení u vchodových dveří. Na zemi seděl Taehyung s viditelnými kruhy pod očima, ustaraným pohledem a rudými tvářemi. Musí tady sedět věčnost.

,,Tae..." přistoupím k němu. To už se zvedá a přitahuje si mě k sobě do objetí. Jde z něho velká zima, musí být promrzlý, venku zrovna není nejtepleji.

,,P-promiň, Jungkook-iie." sotva vysloví. ,,Nechtěl... jsem ti lhát. Odpusť mi prosím." cítím jak se třese.

,,Proč?" zeptám se tiše. ,,Není jedno že jsi mi lhal. Na mě tady přeci vůbec nezáleží. Psal jsem ti ať si o mě neděláš starosti. Tak co tady vůbec děláš?" kousavý tón se sám dere na povrch. 

,,Přišel jsem k tobě asi dvě hodiny po tom co jsi přestal odepisovat. Neotevíral jsi a nezvedal mobil. Myslel jsem, že jsi někde venku tak..."

,,Ty jsi do teď čekal?" vytřeštím oči na jeho tvář opřenou o mé rameno, jenže sotva vnímá. Pomalu se mu zavírají oči. Vezmu ho do náruče a odnesu k sobě do postele, kde mu ještě předtím než ho přikryju sundám boty a bundu. Pořádně jsem ho zachumlal do peřin, ať je v teple. Jestli na mě čekal celou noc, musí být šíleně promrzlý. Bojím se o něho, vypadá strašně unaveně. Nechápu jak vůbec může fungovat. Vzpomněl jsem si, že mluvil o mobilu, podíval jsem se na nočním stolku na svůj mobil se zjištěním že je vybitý, proto se mi ani nemohl dovolat.

,,Jungkook-iie..." zašeptá ze spaní mé jméno a vezme mě za ruku, ,,n-neopouštěj... mě prosím." ukápne mu po tváři slza. Nevím co je horší, zda to jak mi lhal nebo ho vidět v tomhle stavu. Upřímně je mi do breku, když ho vidím. Přivinu si jeho ruku k tváři a dýchnu na ní teplo protože je studená.

,,Já tebe nikdy neopustím, Tae."

Lehnu si k němu pod peřinu a přitulím k jeho chladnému tělu. Cítím jak ze mě najednou veškerá tíha spadne. Jakmile je se mnou, mám ho u sebe, cítím jeho teplo... jsem šťastnější. Začínám rozumět jeho vlastním slovům.