|Still with you| TAEKOOK |

LXXIV. Taehyungova láska

,,Co tady sakra děláš?" zeptám se ho chladně, přičemž ode mě neodtrhne oči. 

,,Yoongi-hyung mi napsal, že jsi tady. Můžeme si prosím promluvit?" žádá mě prosebným pohledem, kdy vražedně probodnu očima hyunga. 

,,Co je?" nepříjemně na mě vyštěkne. Raději se obrátím zpět na mého bývalého přítele a vrazím do sebe dalšího panáka. 

,,Není o čem. Nemysli si, že mě ještě nějakou ovlivníš." vmetu mu rázně do tváře. Jeho obočí se nepatrně zkřiví a skloní pohled k zemi. Nikdy jsem ho takového neviděl. Najednou vypadá velice pokorně. 

,,Nechci tě ovlivňovat, Jungkook-iie. Můžeme si prosím promluvit?" 

Dokonce i tón jeho hlasu je jiný. Bolí mě ho takhle vidět. Bolí mě že vypadá a mluví se mnou tak zničeně. Čím víc mě to bolí, tím mohutněji ve mě stoupá vztek. Zvednu se a tahnu ho za ruku ven do prázdné uličky. Jakmile jsme sami, spustím na něho svůj vztek, stejně jako on kdysi na mě. 

,,Aby bylo jasno, Taehyungu, nechci se s tebou udobřovat, nechci s tebou mluvit ani žádné vysvětlení. Celou dobu sis se mnou jenom hrál, stejně jako s ostatními!" 

,,To není pravda!" vykřikne naléhavě a chytne mě za rameno. 

,,Ne?" zasměju se. ,,Proč jsi mi tedy lhal? Proč jsi nešel za otcem a neřekl si o peníze, které měl na dluhy tvé matky? Raději jsi mě využíval? Líbilo se ti hrát si s mými city, Taehyungu? Musel jsem být určitě tvoji trofejí. Získat si kluka, který nikdy nikoho nemilovala a nikdy s nikým nevydržel. Gratuluji! Před pár týdny by jsme měli první výročí!" je mi téměř do breku z těch všech slov, které na něj vykřikuji. Vlastně sám ani nevím, zda jim věřím. 

,,Jungkook-iie, já tě prosím..." přitáhne si mě do objetí plačtivým tónem, kdy se nadechne a pohlédne mi do očí. ,,Omlouvám se ti. Prosím věř mi, vždy jsem tě miloval. Od první chvíle, co jsem tě uviděl, jsem tě miloval. Byl jsem idiot, rozumíš? Se svým otcem jsem se udobřil. Nikdy už ti neublížím, to ti slibuji. Prosím jen... prosím tě mě neopouštěj." nechá spadnout hlavu na mou hruď. Srdce mi bolestně buší jako by ho on drtil v ruce. Chce se mi brečet, šíleně se mi chce vzlykat. Přeji si mu z celé své duše věřit, ale... kolikrát si tímhle budu muset projít? Jak mu mám věřit, když se mi v hlavě stále ozývají jeho poslední slova než odešel. 

,,Jako by to pro mě kdy něco znamenalo!" 

Ta neskutečná bolest, když po tomhle odešel a křičel na mě, abych se mu nepletl do života. Zatnu čelist a pěstě než se odvážím říct něco, co mě stojí mnoho úsilí. 

,,Pamatuješ si na náš slib hned ze začátku?" zeptám se ho chladným tónem, kdy ke mě zvedne svůj pohled. 

,,Dal jsem ti slib, že pokud tě někdy přestanu milovat, nebudu tě trápit. Pamatuješ?" připomenu mu, ale dle jeho vyděšených očí si vzpomíná velice dobře. 

,,Proto k tobě jsem upřímný a nechci nic předstírat. Já už tě nechci, Tae. Je mi líto." řeknu pevným hlasem, nicméně kdybych pokračoval, můj hlas by se do vteřiny zlomil. Nikdy jsem necítil takovou bolest. Procházela doslova celým mým tělem a zabraňovala v pohybu. 

Taehyung mi hledí do očí, jako by se přesvědčoval, zda to myslím vážně. Odtáhne se ode mě, když sklopí pohled, roztřeseně se nadechne a hlubokým hlasem mi odpoví, že chápe. 

,,Jungkook-iie..." usměje se na mě tím nejsrdečnějším úsměvem jaký jsem kdy spatřil, ,,přeji ti, aby jsi byl šťastný a... děkuji ti za nejšťastnější chvíle svého života."