Jak bolí ztráta

2. Tady už ne

Sid se na posteli otočila za nově příchozím. Richard slíbil ráno, že se tu ještě večer staví a ona za to vlastně byla ráda. "Sid jak ti je?" "Já nevím, jsem tak unavená, ale nemůžu spát pořád jako by můj mozek odmítl odpočívat." Richard jí jemně stiskl ruku, bylo mu jí tak moc líto. "Řeknu pak, aby ti dali něco na spaní, protože spánek potřebuješ. Musíš si odpočinout jinak se znovu složíš." "Tak dobře, máš se mnou jen starosti, myslela jsem, že mi to všechno pomůže, že léky začnou zabírat a já to nějak zvládnu. Strašně jsem zklamala sebe samu." "Sid nenech toho, ty jsi nic neudělala, měla jsi mít podporu od ostatních, ale nic z toho se nestalo." Sid se smutně usmála, proč člověk který jí byl vlastně skoro cizí jí chápal víc než Adam nebo rodina. Ráno ji nabídl tykání a ona přijala. "Už jsi nějak vyřešila to, že jsi tady?" "Babička ví, že potřebuju být sama a v práci jsem si vzala dovolenou. Ostatním neberu telefon a neodpovídám na zprávy, je mi fuk co si teď mysli." "Tak dobře a už víš co budeš dělat? Nebo spíš jak to chceš se všemi vyřešit?" "Musím začít znovu žít, ale tady už ne, potřebuju pryč. Někam daleko, kde mě nikdo nezná, nikdo mi nebude ubližovat. Možná teď ani ta škola ve státech nezní špatně, nebo pracovat v zahraniční zoo třeba v marketingu. Víš myslím si, že by mě to bavilo, ale nevím."

Richard měl teď akorát chuť jít Adama praštit, ale to by ničemu nepomohlo. Sid si teď opravdu musí uspořádat život podle svého a pokud to znamená zmizet z Čech tak ať. Možná ho i něco napadlo, ale to bude muset osobně zjistit a pak by si s ní o tom promluvil. "Sid teď si hlavně odpočiň, pokud tě zítra pustí vymyslíme co dál." "Víš já pořád nechápu jak to mohla udělat, po tom všem co jsem jí řekla. Věděla jak je mi v jeho přítomnosti, věděla moc dobře, že to ohrožuje i můj vztah s Adamem a ona udělá tohle. Navíc jsem se ještě víc díky babičce utvrdila v tom jak to bylo po tátově smrti." Sid se zarazila, protože Richard se smutně usmál. "Babička k tobě nakonec začala chodit viď?" "Spíš jsou to takové neformální rozhovory, ale svěřila se mi o všem okolo cesty pro tělo i tomu s těmi sms zprávami." "Jak jen mohla tohle babičce udělat a pak se tvářila jak svatoušek, že netuší proč se složila. Ona to na ní hodila hodinu před odjezdem na letiště, všechno slíbila, že zařídí a pak nic. Stejně tak tehdy na mě hodila firmu a vše kolem ní. To všechno bych přešla, ale to že se tahá s ním tak nikdy."

Richard se se Sid nakonec rozloučil a ještě poprosil vrchní sestru, aby jí dala večer prášek na spaní. Ta ho ujistila, že to moc ráda udělá, protože si určitě musí Sid odpočinout. Tady na oddělení ho znali a tak tu Sid byla v bezpečí a nikdo z rodiny ani rádoby přátel nevěděl, že tu je. Ona se teď musí uklidnit a hlavně si musí sama za sebe rozhodnout co dál. Při rozhovoru s ní ho teď napadla možnost jak jí pomoci a tak za půl hodiny seděl v obýváku svojí kolegyně z kliniky. Byla kdysi jeho studentka a teď spolu pracovali, Klára se, ale věnovala dětským pacientům. Včera to byla ona kdo mu pomohl, když Sid zkolabovala u něj v ordinaci. "Jak je té dívce? Jak jsem pochopila znáš jí dlouho a její případ si bereš dost osobně." Richard ve stručnosti řekl co mohl a všiml si jak se Kláře zaleskly slzy v očích. "Podívej já jí chci pomoct a ona je rozhodnutá od tu zmizet a tím myslím i z republiky. Pořád platí to co jsi mi říkala začátkem týdne o bráchových problémech?" "Sakra, chudák holka. Teď opravdu chápu, proč ji chráníš a chceš jí pomoct a pořád to platí. Zavolám mu ráno a pak se uvidí. Mimochodem já tu mám volný pokoj kdyby jsi ji potřeboval dopřát klidné místo." Richard se usmál a byl rád, že asi bude moct Sid opravdu pomoci.

Sid seděla na posteli a čekala než začne působit prášek na spaní. Všichni tu byli moc hodní a ona se tu cítila v bezpečí. Nikdy si nemyslela, že se jí život takhle rozpadne pod rukama. Spoustu toho pokazila sama, ale když už si myslela, že jsou s Adamem v pohodě a už je nic nemůže rozdělit vrazil jí osud facku. Tolik ho milovala a snažila se pořád zachránit jejich vztah, pořád mu ustupovala i ve věcech které jí boleli. Pořád někde v sobě cítila tu obrovskou bolest, když ji poslal na potrat kvůli jedné své vizi. Ona mu to tak jako všechno odpustila, ale pořád to bolelo. V posledních týdnech cítila jak ta láska k Adamovi umírá, každý další den kdy dal přednost Mártymu a hlavně kdy srážel její pocity z něj. To jí ubližovalo úplně nejvíc, ta jeho ingnorance jejích pocitů, zlých snů a fyzické slabosti, když byl ten chlap poblíž. Nakonec doufala, že to vydrží ty tři měsíce co bude v zoo a i léky jí k tomu měli pomoct. Jenže ono to bylo pořád jen horší a ona už dávno věděla, že je pro Adama až na posledním místě. Podívala se na telefon a tam se objevila další zpráva, tentokrát od Anežky. Bála se jestli je v pořádku, nebyla a možná už nikdy nebude. Adam jí volal několikrát včera večer a dneska jí jen napsal, že až zase přestane trucovat můžou jít třeba do baru s pár lidmi. Už jen z toho obsahu zprávy se jí dělalo zle, protože si tu společnost živě představila. Nakonec cítila, že konečně už bude moc spát a tak nechala svoje unavené tělo a hlavně mysl odpočívat.