Jak bolí ztráta

34. Osudný týden

Sid sklidila nádobí a dala ho dřezu a oběma postavila na stůl hrnek čaje. Zároveň si uvědomila, že ji tohle místo doslova dusí. Viděla jak jí Josef sleduje. "Raul říkal, že zůstanete ve vile." "Je to tak, protože Lukáš potřebuje prostor a teď, když je ona pryč jsem si po poradě s babičkou vzala tátovu starou ložnici." "Sid nechci naléhat nedělal jsem to celého rok a půl co jsme v kontaktu, ale prosím promluvte si spolu. Já vím lépe než kdokoliv jiný, že se strašně provinil. Taky jsem mu už konečně řekl, že jsem tehdy vnímal, když mě sem po nehodě vzal." "To je dobře, je to moc složité a já vlastně nevím kde začít, je toho tolik co jsem vám nikdy neřekla. Tolik věcí co Adam nikdy nevěděl a ani je vědět nechtěl. Tehdy slepě Mártymu věřil a já byla na posledním místě. Tak moc jsem s tím bojovala a vlastně bojuju ještě pořád. Nebýt Richarda, Kláry a hlavně Lukáše nezvládla bych to. Odjezd do Dánska mi doslova zachránil život a hlavně zdravý rozum." "Sid co se stalo ten osudný týden? Co tak strašného se stalo, že jste vyškrtla všechny ze svého života a zmizela do jiného státu?" Adam ležel bez hnutí a snažil se pravidelně dýchat, aby nedal najevo že je vzhůru. Pořád nechápal jak mohl být děda se Sid v kontaktu a neříct mu to. Jenže to dávalo smysl, prostě jí chránil a ona mu neřekla kde je.

Sid se podívala na Adama a na to jak leží na posteli. Na její straně postele byla na nočním stolku krabička co tu tehdy nechala. Vnitřní hlas jí napovídal, že je Adam vzhůru, že už dávno nespí. Pořád dokázala i po té době poznat kdy je vzhůru podle toho jak dýchal. Nakonec si musela přiznat, že tohle je jediná možnost jak mu to možná kdy bude schopna říct. "Byla jsem pár dní v nemocnici, zhroutila jsem se u Richarda v ordinaci." Josef se se zoufalstvím v očích díval na dívku před sebou. "Sid to ne, jak, proč? Tak moc mě to mrzí." "Bude to trochu delší povídání. Když se tu Márty objevil a já viděla co jsem viděla nedokázala jsem to zpracovat. Pak nás Adam představil a já byla na konci sil. Vnášelo to napětí mezi mě a Adama a tak jsem šla za Richardem. Všechno se zhoršilo, když si na mě Márty počkal v zázemí, aby mi to prý všechno vysvětlil. Vyděsil mě k smrti a Adam tam nebyl, aby mě ochránil. To už na mě začalo být moc. Pořád jsem doufala, že zase brzo zmizí a bude klid. Chodila jsem k Richardovi pravidelně a pak Adam udělal tu příšernou věc a dohodil mu místo v zoo. To už jsem se nedokázala soustředit ani na práci, navíc tu bylo to, že mi ohledně toho lhal přímo do očí."

Adam ležel na posteli a měl chuť křičet, cítil jak ho začínají pálit oči. Bože co jen to udělal, jak mohl být tak slepý. Bohužel další slova Sid ho zasáhla úplně nepřipraveného. "Nakonec jsem začala brát lehká antidepresiva, protože byla šance, že to ty tři měsíce co on bude v zoo prostě nevydržím." "Sid to mě tak moc mrzí, já vůbec nevím co říct. Tehdy jste zjistila co je Márty zač?" "Přesně tak a chtěla jsem to říct Adamovi, jenže ten mě vyhnal ze zázemí, že jestli chci zase pomlouvat Mártyho, že na to nemá čas ani náladu. Do téhož dne jsem se svěřovala Alici, věděla jak Mártyho nesnáším jak je mi až fyzicky špatně v jeho přítomnosti. Taky jsem jí řekla, že jsem vyhledala pomoc. Do dneška si myslím, že buď jí to bylo jedno nebo mě jen neposlouchala." Adam dál poslouchal jak Sid mluví o době po smrti otce a co všechno Alice tehdy dělala, nebo spíš vůbec nedělala. Netušil, že tehdy měla Alice spor i s Edem. "Chtěla jsem se někomu svěřit a tak jsem chtěla zavolat jí, ale v tom jsem je uviděla. Líbali se v zoo, po tom všem co jsem jí řekla, mi doslova vrazila kudlu do zad." Adam už nebránil slzám co se mu objevily v očích.

Josef poslouchal Sid a musel si otřít oči od slz. Proboha jak jen Alice mohla. Navíc chudák Sid se zhroutila, byla v nemocnici. Taky mu vyprávěla co všechno se stalo v zoo od doby co Adam odjel do Amazonie. Věci co on nevěděl ona si nechávala pro sebe. Výhrůžky Sylvy, urážky skoro všech zaměstnanců, nenávist ze strany Elišky. Ona to všechno spolka a odpustila. Každý si do ní kopl, když se mu to hodilo a ona trpěla den ode dne víc. Pak přišla vize o těhotenství a tam asi začal konec všeho dobrého. "Zvládla jsem si vzít taxi a jet za Richardem, vím, že jsme mluvili a pak jsem se probrala v nemocnici. Po propuštění jsem byla u Klárky a pak odjela do Dánska pracovat do Kodaňské zoo. Lukáš se o mě staral, protože ty první týdny jsem byla v háji. Pořád na lécích, včetně těch na spaní a měla jsem problémy s jídlem. Dal mě dohromady a já začala zase žít. Tehdy jsem byla přesvědčená, že se nikdy nechci vrátit." "Sid po tom všem nevím co říct , ale tak moc tě všechno mrzí a nevím co mám udělat a jak pomoci." "Vlastně nijak, ale byl čas to říct. Teď už vás nechám, musím jít." Josef jí objal a díval se jak vyšla schody vedoucí od bytu. Když zavřel dveře zjistil, že je Adam vzhůru. Pokusil se posadit a nakonec se mu to povedlo. Sedl si k němu na postel. "Dědo slyšel jsem to všechno, co jen budu dělat?" "Já nevím Adame, já opravdu nevím, protože jestli tohle někdy dokáže alespoň někomu odpustit bude to zázrak." Josef vnuka objal a doufal, že snad mu Sid dá šanci, alespoň na to se jí hluboce omluvit. Bohužel se obával, že nic jiného už možné není.