Jak bolí ztráta

33. Atak je tu

Sid byla ve vile a tak nějak nevěděla co má dělat. Když se vrátila z Dánska rozhodla se, že je čas začít myslet na budoucnost. V Dánsku všechno sbalila a s pomocí kolegů ze zoo připravila dům na prodej. Všichni litovali, že odchází, ale jediné co chtěli bylo, aby byla šťastná. Ona sama pořád nevěděla jestli se rozhodla správně. Musela zvážit hodně věcí, ale uvědomila si, že musí pomoct babičce a pokud to půjde tak pomáhat ve firmě. Sama nevěděla jestli u toho chce zůstat, ale teď stejně jiná možnost nebyla. Ed půjde na vysokou a bude ještě pár let trvat než se do firmy zapojí. Raul sice pomáhal, ale věděla moc dobře, že ho to nebaví. Bylo mu dobře ve výrobě a se zaměstnanci, ale na jednání rád prostě nechodil. Nakonec vyšla do horního patra. Na jednom konci byla ložnice babičky, potom na každé straně pokoj co byl její a Eda. Na opačné straně s okny do zahrady byla bývalá ložnice rodičů. Došla tam a rozhlédla se, protože teď tu krom prázdných stěn nebylo vůbec nic. Mluvila s babičkou, byla za ní před odjezdem do lázní, že Alice už je pryč a ona se vrátí do vily. Babička jí řekla ať předělám tuhle ložnici a vezme si jí. Za chvilku přijedou s novým nábytkem a už to tu bude vypadat jinak. Zatím bylo jen nově vymalováno a položený nový koberec.

O pár hodin pozdeji měla pokoj hotový, teď ho nechá tak dva dny prázdný ať nový nábytek vyčichne. Zatím spala ve svém starém pokoji a zatím jí to vyhovovalo. Lukáš už měl svůj byt zase jen pro sebe a vztah s Patrikem se zdál být na dobré cestě. Klárka už se začala pomalu chystat na dobu až půjde na mateřskou. Richard jí kladl na srdce ať hlavně chrání sebe, že možná by si měla s Adamem promluvit, ale ona musí určit podmínky. Teď jí zazvonil telefon, byl to Adamův děda. "Pane doktore, myslela jsem, že se uvidíme na obědě za hodinku, stalo se něco?" "Sid omlouvám se, ale já nemůžu, jde o Adama, musím s ním zůstat." "Jak moc zlý ten atak je?" "Celkem dost, pořád má ještě teplotu a vlastně od večera jen spí." "Tak se hlavně opatrujte." Sid položila telefon a začala přemýšlet o minulosti. Vzpomínala na dobu, kdy ji k Adamovi vzal Josef poprvé. Blouznil a bylo to hodně zlé, tehdy poprvé uvěřila, že mají šanci být spolu. Pak jí odehnal, když zjistit kdo je a až její únos je svedl dohromady. Aktuálně v tom viděla až děsivou paralelu. Nakonec si dala sprchu a vyrazila směrem do města.

Josef si dělal velké starosti, Adamovi pořád horečka úplně neklesla. Akorát přišla Anežka, aby ho zkontrolovala. "Josefe, bude to dobré, už to nestoupá a je už jen lehce zvýšená." "Tak dobře a děkuju, že jsi dohlédla na pavilon. Nechci ho tu prostě nechat samotného." "Vlastně se o něj postaral Lukáš a vážně perfektně, víš pořád doufám, že Sid dá Adamovi šanci." "Taky bych si to moc přál, ale mám strach, že jí ublížil až příliš a hlavně se děsím toho kolik toho ještě nevíme." "To mám stejně a vlastně mi to i nedá teď moc spát. Adam se teď trápí, atak je tu a možná pak třeba bude Sid ochotná si s ním alespoň promluvit." "No uvidíme, ale víš jak, naděje umírá poslední." Josef se nakonec s Anežkou rozloučil a znovu si sedl ke stolu a začetl se do knížky. Jenže po chvíli toho musel nechat, protože se nesoustředil. Sid byla tady doma, teď už i ve vile a do Dánska se nechtěla vrátit, ale co to bude znamenat dál pořád nevěděl. Alena si myslela, že by to mohlo vyjít, ale možná to u obou bylo jen zbožné přání. Už se chystal znovu zkusit číst, když zaslechl kroky na schodech a zahlédl Sid.

Adam se zmítal s horečkou a z předchozích hodin si toho moc nepamatoval. Teď slyšel, že tu byla Anežka, ale strašně ho bolela hlava a tak dál ležel. Měl zavřené oči a ležel na boku směrem ke zdi. Po paměti věděl, že tam leží krabička s řetízkem Sid. Musí se dát rychle dohromady a pak si s ní zkusí promluvit. Taky ho potěšilo, že se o pavilon postaral Lukáš. Byl rád jak to nakonec dopadlo a on s ním mohl dál normálně pracovat. Taky stále víc chápal Sid, proč ho má ráda. Přemýšlel jak se vlastně přes Richarda a Kláru dostala k Lukášovi do Dánska. A pořád tu byl ten týden o kterém nevěděl snad skoro nikdo. Už přemýšlel, že se otočí a dá tak dědovi najevo, že je vzhůru, když uslyšel otvírání dveří a pak málem přestal dýchat, protože slyšel hlas Sid jak s dědou mluví. "Má pořád teplotu a tvrdě spí." "Tak dobře, ale jakmile se začne budit tak odejdu." Adam si uvědomil, že musí zůstat úplně v klidu, nebylo to fér, ale on už byl opravdu zoufalý. "Tady máte oběd, bylo mi jasné, že by jste se něčím odbyl. Vydržte nandám vám ho." "Sid to jste nemusela, ale jsem rád." "Taky jsem vzala krémovou zeleninovou polévku pro Adama až bude vzhůru. Je jí dost pro vás oba." Adam poslouchal jak cinklo nádobí a zřejmě si pak Sid sedla k dědovi. "Pokud si vzpomínám byl teď docela dlouho klid." "Je to moc dobré holčičko. No byl, ale taky díky tomu byla jen otázka času, kdy se malárie vrátí." Adam nechápal jak může Sid vědět co ví, vždyť o tom, že se mu malárie vrátila nevěděl krom dědy, Anežky a Alberta, kterému to svěřil před pár měsíci, už nikdo. "Vždycky, když jste mi to řekl při našich hovorech vzpomněla jsem si jak jste mě sem vzal poprvé." Adam byl v šoku, děda s ní byl v kontaktu, nechápal to.