Jak bolí ztráta

14. Kolo osudu

Sid byla akorát zpátky v kanceláři a užívala si odpolední kávu. Během oběda zmizela ze zoo a měla pracovní schůzku. Smlouva pro sklárny byla podepsána a ona jí ihned odeslala do Čech. Babičce zavolala hned jak šla z jednání, ale hovor musely přerušit, protože do kanceláře přišla Alice. Slyšela jak si ztěžuje na malé pravomoci a proč tu smlouvu v zoo na prodloužení výroby skleněných figurek nemůže uzavřít ona. Babička jí z kanceláře prostě vyhodila a rychle dokončily svůj rozhovor. Bylo zvláštní její hlas zase slyšet, ale jediné co cítila bylo i po více než dvou letech prázdnota a vztek. Taky se konečně bude muset rozhodnout ohledně práce tady, protože její šéf už chtěl znát konečné rozhodnutí. Jak sám řekl pokud si to bude přát nechá jí jít, ale bude toho hodně litovat. V práci se už trochu mluvilo o tom, že možná odejde, zvlášť po odchodu Lukáše. Všichni je spíš než jako kolegy a spolubydlící brali jako sourozence. Bylo to až legrační, ale každý věděl jak to má Lukáš se svojí orientací a tak opravdu brali i jejich společné bydlení jako něco zcela přirozeného. Všechno tady bylo tak jiné oproti staré práci, kde drby a nenávist u některých kolegů hráli hlavní roli. Hodně o tom všem přemýšlela hlavně teď co byl Lukáš pryč. Zároveň sama prostě nevěděla jak dál a co bude nejlepší.

Snažila se soustředit na práci, když jí vyrusil hovor od Lukáše. "Ahoj cizinko, jen jsem tě chtěl slyšet. Mám dneska odpoledne volno, protože jsem byl v práci přes noc kvůli porodu u vodušek." "To ti vlastně i trochu závidím jejich mláďata jsou tak krásná. Jak se jinak máte?" "Klárka je v pohodě už si s Richardem domluvila, že i po porodu, až to půjde bude dál chodit do ordinace. Upravili tam místnost vedle její ordinace a ona tam bude moct brát prcka sebou." "To je moc dobře, vím od ní, že si to přála, prostě by jí práce chyběla, ale hlavně budeme samostatná." "Pořád si říkám, že moc spěchá, přeci bych se o ní postaral." "Jsi poklad a ona to ví, taky jsem jí pomoc nabízela, ale nechce. Hele ví, že jsme tu pro ní a to je nejdůležitější." "Ty už jsi se rozhodla?" Sid si povzdechla, znal ji tak dobře. "Ne, ale pořád o tom přemýšlím. Babička prostě pomoc potřebuje a Ed ještě nějakou dobu ve firmě na stálo pracovat nebude. Já ti nevím." "Sid ono to nakonec nějak dopadne, do ničeho se nenuť. Osud si koneckonců najde vždycky svoji cestu. Což mi připomíná, díky ty tajný dárce, protože je mi jasný, že babička ty peníze dala na tvůj popud." "Je to tak, vzala moje peníze a zařídila to. Dělám to kvůli zoo a hlavně Albert si hodně zažil, když se snažil tu smlouvu zrušit." "To máš recht, no nic opatruj se a zase si zavoláme." Sid si uvědomila, že má pravdu osud nakonec rozhodně sám.

O pár dní později už byla rozhodnutá a připravená se posunout dál. V zoo zůstane buď na zkrácený úvazek nebo externě a víc se zapojí do chodu firmy. Výhoda byla, že se do Čech prostě vracet nemusela a mohla si užívat dál život tady. Co netušila v tu chvíli bylo, že kolo osudu už se dalo do pohybu. Zjistila to v neděli dopoledne akorát, když se chtěla jít projít na blízký farmářsky trh. Zcela mimo jakýkoliv rytmus nebo dohodu jí zavolal Adamův děda. "Sid holčičko, moc se omlouvám, ale chtěl jsem ať to víte ode mně. Sidonie měla autonehodu, bude v pořádku, je hlavně potlučená." "Cože, kdy jak? V jaké nemocnici je?" "Opilý řidič přejel kousek za městem do protisměru a narazil do ní. Je to asi dvě hodiny co se to stalo, volal mi to Raul. Je tady v městské nemocnici. Mám něco udělat?" "Ne děkuju, za zavolání já se podle toho zařídím a přijedu hned jak to půjde." Josef položil telefon a přemýšlel co bude návrat Sid domů znamenat pro všechny tady. Ona už nebyla tou Aničkou, které všichni mohli beztrestně ubližovat. Změnila se nejen fyzicky, na tu změnu si pořád nezvykl, ale hlavně jakoby se změnila i její osobnost. Co ho děsilo nejvíc, bylo to, že se skoro neusmívala, prostě ta sluníčková povaha byla pryč.

Sid si rychle vzala kufr z pásu a už mířila z přiletové haly ven, kde se okamžitě schovala Lukášovi do náručí. "No tak klid, je v pořádku neboj se. Richard mluvil s jejím ošetřujícím lékařem, znají se ještě od školy a krom těch zlomených žeber má hlavně podlitiny od airbagu a ranky od rozbiteho skla." "Děkuju a to za všechno, takhle tě přepadnout, už zase není zrovna fér." "Zlatíčko pojď, pojedeme ke mě domů a ráno k ní hned můžeš, máš to domluvené." Lukáš pozoroval dřímajicí Sid, když mířili směrem do dvora. Byla skoro půlnoc, když dorazili k němu domů. Nechal jí si dát sprchu a pak ji zahnal do postele. Byla vyděšená, že o babičku přijde a zároveň z ní cítil jak moc s návratem váhala. Sice sedla na první let domů, ale radost z toho neměla. Radši se radil i s Richardem a ten ho ujistil, že ona už to zvládne, protože je úplně někde jinde než před dvěma lety. No snad měl pravdu, prozatím se o ní opravdu bál. Sid si dala sprchu a pak zalezl do postele v Lukášově pokoji pro hosty. Tak moc jí tohle vrátilo o dva roky zpátky, když jí tehdy přivezl z letiště do domu v Kodani. Přinesl jí pak večeři na podnosu a dlouho si povídali. Teď byla tady, na místě o kterém si myslela, že už nechce vidět. Taky bude jen otázka času, než se rozkřikne, že přijela zpátky.