Ozvěny zlomených srdcí. |Scorbus, Dramione

23.

Šli spolu na snídani, Scorpius ho objímal kolem ramen. Náhle se však oba dva zarazili.

Obočí muže před nimi vyletělo vzhůru téměř až do jeho platinových vlasů.

„Co tady děláš, tati?" zeptal se Scorpius zaraženě a Albuse okamžitě pustil.

„Neodpovídal jsi mi na dopisy," řekl Draco. „Měl jsem o tebe starost. Chtěl jsem se ujistit, že je vše v pořádku."

„Vše je v pořádku," zamumlal zmatený Scorpius. „Jen jsem měl teď spoustu práce. Měl jsem hodně starostí."

Albus tam stál s hlavou skloněnou, jako kdyby tam snad ani nebyl. Doufal, že si Malfoy nevšimne, že má opět Scorpiusovo oblečení. Věděl, jaký na to měl názor.

Draco si samozřejmě všiml ihned.

Draco chápavě přikývl. „Starosti? S Rose?" zeptal se. „Dáte se spolu zase dohromady?"

„No," zarazil se Scorpius. „No.. Já.. To... To já nevím, tati. Asi.. Nevím.."

„Měl bys nad tím přemýšlet," řekl Draco. „Odehnat od sebe někoho, koho máš rád je těžké. Ještě těžší je naučit se s tím žít. Nechci, abys nečeho litoval, ano?"

„Nechci být s Rose," řekl náhle Scorpius tiše, až se po něm Albus překvapeně podíval. „Jsem si jistý, že toho nebudu litovat. Nehodili jsme se k sobě. Nebylo mi s ní dobře."

„V tom případě je to v pořádku," zamumlal Draco a sklopil zrak na své boty. Nad něčím přemýšlel. Albus by přísahal, že rada, kterou svému synovi dal, byla z jeho vlastní zkušenosti.

„Scorpe," zamumlal Albus a položil mu ruku na loket. „Musíme na snídani, abychom pak stihli první hodinu."

Draco si okamžitě všiml prstenu na Albusově ruce. Zamračil se a přejel si oba chlapce, kteří se na sebe zrovna dívali, pohledem.

Pohlédl na vlastní ruku, jako kdyby se snad chtěl ujistit, že se opravdu jedná zrovna o tento prsten a pak na ruku svého syna.

Zamračil se ještě více. Čekal, že si mladý Potter ten prsten přivlastnil, jako to dělával se šatníkem jeho syna, ale on měl svůj vlastní.

Scorpius mu dal jejich rodinný prsten. Ten prsten byl znamení jejich náklonnosti a pouta a on ho nyní dal Albusovi. Ale proč?

„Tak my už půjdeme," řekl Scorpius. „Nedělej si o mně starosti, tati. Napíšu ti, slibuju. Promiň, že jsem to odkládal."

Objal svého syna na rozloučenou. Nechtěl, aby Scorpius odešel. Doufal, že s ním stráví co nejdelší možnou chvíli. Už nechtěl být sám.

Stál tam a sledoval svého syna, jak odchází po boku mladého Pottera a na malý, malinký moment se zamyslel nad tím, co to má všechno znamenat.

Snídali spolu. Albus si nemohl pomoci, ale neustále se usmíval. Scorpius na tom nebyl jinak.

Scorpius byl jako anděl. Krásný, čistý, hodný a tak úžasný!

Nemohl se vynadívat na jeho perfektní úsměv a šťastné oči.

Merline, proč jen jsi mu dovolil, aby Albusovi takhle zamotal hlavu?

„Albusi!" přiběhla k němu náhle Emily a posadila se vedle něho.
Albus nadskočil, jak se jí lekl a mile se usmál, když se na ní podíval.

Scorpius naproti se zamračil. Rysy obličeje mu ztvrdly.

„Co se děje?" zeptal se jí Albus. „Zase nemůžeš něco najít? Ne, nemám tvojí učebnici, Emily, díval jsem se."