Ozvěny zlomených srdcí. |Scorbus, Dramione

28.

Draco měl schůzku na Ministerstvu kouzel s jakousi úřednicí, která mu volala ohledně jeho vlastní žádosti o schválení stavebních prací.

Schůzka dopadla nakonec velice dobře. Dracova žádost byla schválena a on se díky tomu mohl těšit z radosti svého malého vítězství.

Vracel se zpět, spokojený, když tu se náhle zastavil.
Možná měla nějaký kouzelný předmět, který jí prozradil, když se na ní někdo díval, pomyslel si, neb se na něho okamžitě otočila.

Merline, vypadala tak krásně. Jako kdyby nezestárla o jeden jediný den od doby, kdy do ní byl Draco jako kluk blázen.

Byla krásná, byla jako víla.

Bál se, jestli i jí Albus Potter, ten malý zmetek, nepsal nějaké dopisy.

Bylo to jako věčnost od doby, kdy s ní mluvil naposledy. Jakoukoliv zmínku o ní ze strany jeho přátel vždy ignoroval. Pravda ale byla taková, že na ni myslel dnem i nocí.

Každou noc, když jeho matka dávno spala, se vyplížil do zahrad, kde si sedl k náhrobku své ženy a povídal si sám se sebou.
Překvapivě to byla nejlepší část jeho dne. Byla to chvíle, kdy mohl dát všechny své pocity najevo. Chvíle, kdy se necítil tak osamělý.
A i když byla Astoria mrtvá, přísahal by, že tam byl její duch s ním.

„Draco," zamumlala a nervózně si prohrábla vlasy. „Co tu děláš?"
Draco bez odpovědi poukázal na složku papírů, kterou nesl. Chápavě přikývla.

„Moc ti to sluší," zašeptal. „Poslední dobou na tebe hodně myslím."
MERLINE, TOHLE PŘECI ŘÍKAT NEMĚL!

Hermiona sklopila tvář, aby nemohl vidět, jak se červená. Draco si ale stejně všiml a pousmál se nad tím.

„Taky na tebe myslím," zašeptala. „Od toho rozhovoru ve skladu nemůžu myslet na nic jiného než na své vlastní chyby."

Draco se smutně pousmál, když si vzpomněl na ty krásné věci, které mu tehdy řekla.

„Pojď se mnou na čaj," řekl dříve, než to stihl zastavit. „Na zelený."
Vzpomněl si na dopis od Albuse, kde mu psal, že jej má Hermiona ráda.
„Ten mám nejraději," zamumlala. „Za hodinu mám pauzu."

„Počkám tu," řekl Draco ihned.
„Čekal bys tu na mě hodinu? To nemusíš, Draco, určitě máš něco důležitého na práci. Klidně se můžeme domluvit na jiný den."

„Ale já s tebou chci na čaj dnes," řekl s upřeným pohledem do jejích očí. Náhle jako kdyby prostě nemohl odejít sám. Nechtěl odejít sám. „Počkal bych tu na tebe klidně celý den."

„Dobře," přikývla. „Tak já jdu pracovat, ať jsem co nejdřív tady."
Sledoval ji odcházet, rovná záda, autorita z ní přímo sršela, přesně sem patřila, pomyslel si.

Hodina čekání mu uběhla rychleji, než on sám očekával a než se nadál, otevíral Hermioně dveře do malé, mudlovské čajovny.

Usadili se naproti sobě a objednali si zelený čaj s medem.
Nikdo nic neříkal, Hermiona jako by se téměř bála s ním navázat oční kontakt.

Rukama objala svůj horký šálek čaje, který zrovna obsluha přinesla.
„Jak se máš?" zeptala se tiše, konečně zvedla zrak.

Draco bojoval s tím otravným nutkáním se usmát nad tím, jak roztomile vypadala.

„Už jsem se měl i líp," přiznal. „A ty?"
„Nápodobně," zamumlala a uhla od něho pohledem. „Snažím se teď co nejvíc pracovat, abych nemusela myslet."

„Podívej se na mě," požádal ji šeptem, pousmál se, když tak skutečně udělala. „Nechci, aby ses trápila."

„Netrápím se, Draco," zamumlala. „Vysvětlil jsi mi naši situaci a já to konečně pochopila. I kdyby šlo všechno stranou, pořád jsou tu naše děti, které pro nás znamenají celý svět."

„Ale já ano, já se trápím," přiznal se. „Kdyby spolu nikdy nechodili, kdybych necítil ty obrovské výčitky svědomí kvůli Astorii, vrhl bych se ti do náručí už tehdy v tom skladu."

„Rose je tvrdohlavá, ale věřím, že by to pochopila," zamumlala Hermiona. „Co Scorpius?"

Draco si povzdechl. „Nechci, aby si myslel, že chci nahradit Astorii. Scorpius je to nejkřehčí stvoření, jaké znám, Herm. Navíc si nemyslím, že by to bylo vůči Astorii fér."
„Jak to myslíš?"

Draco sklopil zrak. „Miloval jsem ji a ona to věděla. Věděla ale taky, že jsem nikdy nepřestal milovat i tebe. Ne úplně. Chápala to, ale i přesto jí to trápilo. Nikdy mi to neřekla, ale já to moc dobře věděl," zašeptal.
„A teď když je pryč by to bylo jako zneuctění její památky. Její největší obava by se vyplnila."

Usrkla svého čaje. „Pak se pro nás tedy nic nemění, že?"
„Rád bych tě začal vídat častěji," řekl Draco po chvíli ticha, kdy přemýšlel nad Astorií.

„To že spolu nemůžeme být neznamená, že tě musím vyloučit ze svého života. Můžeme být alespoň přátelé, ne? Dokázal jsem si svůj život představit bez tebe. Tehdy.
Ale dneska už to nezvládnu. Já tě potřebuju."

Ačkoliv jí to lámalo srdce, přikývla. Co jiného mohla dělat? Draco si stál za svým, jeho syn byl to jediné, co měl a on ho nechtěl ranit. Jeho žena pro něho znamenala mnoho a on nechtěl zneuctít její památku.
Bylo to pochopitelné.

„Přátelé," zašeptala se slabým úsměvem a upila ze svého čaje.
Srdce jí poskočilo, když se Draco vděčně usmál. Věděla, že přátelství s mužem, kterého miluje pro ni bude bolestivé. Bylo jen otázkou času, jak dlouho tuhle přetvářku její srdce vydrží.