Bonusovky

50| Connor & Ryan II.

C

Už jdu se Zachem na led. Přidej se, jak dorazíš.

Connor koukl na zprávu od Ryana a popoběhl. Byl už u stadionu a taky měl zpoždění. Ryan a Connor měli téměř identické harmonogramy a málo se stalo, že byli od sebe (což jim někdy lezlo na nervy, ne že ne, ještě, když už spolu i bydleli), ale Connor byl pozván do kampaně jedné sportovní značky, pro kterou skoro celý den fotil. 

To ale neznamenalo, že si nechá ujít trénink se Zachem. Za poslední dva roky, co mimo klasické tréninky ho začali trénovat i oni dva, Zachova hra se zlepšovala každým dnem. On to definitivně dotáhne až do NHL, pokud to s hokejem nevzdá v procesu. 

To, jak dobrý byl, taky způsobovalo, že byl mnohem častěji ve městě, což samozřejmě trochu věcí komplikovalo. Když se Ryan a Connor sestěhovali do domu v klidné, rodinné čtvrti, Connor začal svůj byt pronajímat, stejně jako Ryan ten pro rodiče. Když tedy Zach musel být ve městě, byl buď vyloženě s nimi nebo s ním přijel táta a bydleli v Ryanově bytě, který si s Connorem nechali pro situace, kdy chtěli být blíže centru.

Takže věděl, že po dnešním tréninku s nimi jede Zach domů. Upřímně, nemohl se dočkat, až si s ním zahraje něco na PlayStationu.

Vyrazil přímo do šatny, kde se převlékl do pohodlnějšího oblečení a obul si brusle. 

Vůbec si nevšiml třeba toho, že v šatně se válely jen Ryanovy věci a Zachovy nebyly nikde. 

Vydal se k ledu. Ztracen v myšlenkách, zatímco přemýšlel i nad tím, kam se po tréninku staví na nákup a co vlastně potřebují. Definitivně jim došla rýže a vepřové maso, ale nákupní seznam, co si naškrábal na papírek, nechal doma, samozřejmě-

Hrklo v něm. Až v tu chvíli si všiml, že na ledě byla převážně tma. Převážně až na reflektor svítící na branku na levé straně ledu.

A na řadu svíček, která k brance vedla. 

Hned mu to došlo. Jak to tak vypadalo, Ryan mu chtěl dát další motivaci na přežití sezóny. Dva roky zpátky to byl společný dům, minulou sezónu si naplánovali roadtrip po národních parcích Ameriky, jen oni dva, ze kterého se vrátili dva týdny zpátky.

Teď to vypadalo na zásnuby. 

Hlasitě se zasmál a vbruslil na led mezi svíčky, hokejku před sebou. Rozhlédl se kolem sebe, ale po Ryanovi nebylo ani stopy. "Doufám, že máš hasičák poblíž. Jen pro jistotu," zvolal pobaveně. 

Čekal, že mu Ryan odněkud odpoví, objeví se, ale nestalo se. Dobruslil k brance. 

Na které čekal dopis s jeho jménem. 

Ryan nevypadal jako romantik. Lidé by to na něj netipovali, ať už ti, co ho znali nebo úplně cizí. Jeho jazykem lásky byla ale gesta, často nenápadná, ale krásná. Vždy uvařené jídlo, připravené oblečení (vyžehlené), zařídit pro Connora a za Connora cokoliv, aby on starosti neměl. 

A být s ním ve vztahu znamenalo další, ještě promyšlenější gesta, často nenápadná a hlavně, mimo zrak okolí. 

Třeba jako tohle. Jako tenhle dopis. Vlastně ho vůbec nepřekvapil. 

A tak tam stál a četl Ryanova ručně psaná slova o tom, kolik pro něj Connor znamenal, takže se neubránil slzám. Bylo to dojemné, bylo to krásné a hlavně, Connor už vážně potřeboval Ryana vidět. 

Otřel si slzy. A když zvedl pohled, Ryan konečně nevinně bruslil k němu tou cestou, kterou přijel i Connor, na jeho tváři lehký úsměv a ruce schované za zády. Oh, definitivně se to dělo.