Bonusovky

54| Adrian & Hazel

Když Adrian uviděl poprvé Hazel, hned si pomyslel, že hezčí dívku dlouho neviděl. 

Bylo mu tehdy osmnáct, seděl v čekárně v nemocnici na příjmu a ruka ho bolela způsobem, až si říkal, že ani nepotřeboval rentgen, aby věděl, že ji má zlomenou. Hazel kolem něj prošla vedle nějakého doktora, zatímco se tlumeně bavili. Adrian na ni možná tak trochu zíral až do chvíle, dokud nezmizela za roh.

Shlédl na svou ruku a poprvé si řekl, že to možná bylo znamení. Odložit hasičský trénink možná bylo znamení. Jenže znovu ji už neviděl do doby, než vyšel s rukou v sádře ven. 

Měl ale to štěstí ji potkat o týden později, když si byl zaběhat (ruka v sádře ho nemohla zastavit, i když ho to trochu bolelo) a najednou by se přímo vsadil, že proběhla ona kolem něj. V šoku se zastavil a otočil se. 

A pak udělal něco, za co si ho pak Hazel dobírala do konce života. Jako nějaký stalker se rozběhl za ní a začal ji sledovat. 

Tehdy mu ale z nebes přišlo druhé znamení a to to, když se zastavila u stánku na vychlazenou colu, ale až po objednání zjistila, že berou jen hotovost a ona žádnou neměla. Adrian vstoupil na scénu. "Ještě jednu colu, prosím. Zaplatím obě."

Překvapeně se na něj podívala, ale pak se usmála. A jakmile si Adrian schoval vrácené peníze, poděkovala mu. 

Takhle se dali do řeči. Takhle se seznámili. Když jí Adrian podával kelímek coly, až v tu chvíli si všiml toho, že Hazel nemá úplně vyvinutou jednu dlaň. Byl tak rozptýlený její krásou, že si ničeho takového do té doby nevšiml. 

Takže oba v tu chvíli měli k dispozici jen jednu ruku. Taky že ohledně toho hned začali vtipkovat, když si sedli na lavičku a pokusili se společnými silami a každý jednou rukou rozevřít slunečník, aby je slunce neupeklo. 

Nedalo mu to. Když se loučili, zeptal se jí na nějaký kontakt a Hazel mu dala Instagram. Když odcházela, ještě se na něj usmála a prohlásila: "Budu ráda, když se ozveš, Adriane."

Měl pocit, že se zamiloval už v tu chvíli. 

Samozřejmě, že se ozval. Tehdy ještě hrál aktivně fotbal, a tak ji pozval na svou hru, protože mu to přišlo takové nenásilné (a při jejich první konverzaci Hazel zmínila, že fotbal občas sleduje), a pro něj zase neexistovalo, že by ho zlomená ruka zastavila v zápasech. Hazel přišla s kamarádkou a pokaždé, co se jejich pohledy setkaly, se usmála.

V jednu chvíli to Adriana rozptýlilo tak moc, že naprosto zapomněl, že má před sebou míč a jeden ze spoluhráčů ho doslova odpálil k zemi. Vzhledem k jeho ruce raději hru nepokračoval. 

Odvedli ho bokem. Hazel už neseděla na svém místě na tribuně, stála co nejblíže lavičce, co to hřiště dovolovalo, a ustaraně se na něj dívala. Adrian se zvedl a došel k ní. "Jsem v pohodě," řekl, když se blížil a mávnul rukou v sádře. "Jen kvůli tomuto raději pokračovat nebudu."

"Nevypadalo to hezky," vyhrkla. "Neměl bys jít raději do nemocnice se ujistit, že sis to nezhoršil?"

Mávl zdravou rukou. "Zas bych tam čekal tři hodiny, aby mi jen řekli, že to za to nestojí."

Hazel se mu podívala přímo do očí. "Nečekáš, když je tvůj táta ředitel."

"Můj táta není- Oh."

A tak ho Hazel vzala do nemocnice a on tak konečně pochopil, proč ji tenkrát viděl po boku nějakého doktora jen tak. Oba její tátové byli doktoři. 

Ještě, že ho vzala, protože dostal opravdu zákaz hrát fotbal, protože narušil proces srůstu. Hazel na něj počkala v čekárně (její kamarádka už dávno pryč) a když vyšel, všechno jí teda řekl a ukončil to slovy: "Se unudím k smrti, když nemůžu ani hrát a mám pozastavený hasičský trénink."