Bonusovky

52| Leo & Alessandro XI.

"Kde máš snoubence?"

Leo se otočil za hlasem svého bratra za ním. Objevil se tam i s Aurou, která na sobě měla krásné šaty, které jí hned pochválil při přivítání, než se otočil na Simona. "Kde by? V nemocnici, kde zas přetahuje, i když měl skončit tři hodiny zpátky."

Upřímně, trochu ho to štvalo. Alessandro měl období, kdy se přepracovával, než narazil na limity jeho zdraví, které mu jasně naznačilo, že by měl zpomalit. Leo se vždy snažil do něj vtlouct rozum, ale nedařilo se mu to a když se to dělo, jejich vztah byl lehce napjatý.

Měli lékařský večírek a měli tu být spolu. Místo toho Leo musel přijít sám a zabavovat se s kolegy, zatímco lehce nakrknutě odepisoval Alessandrovi na zprávy.

Simon nakrčil obočí. "Když tě tak vidím, být Alessandrem, bojím se tě," konstatoval.

Leo vydechl a zkusil se uvolnit. Nepatrně zavrtěl hlavou. "Jen... zase má to období, kdy má pocit, že je nenahraditelný a celé dny je v práci. Takže jsem měl zbytečnou naději, že si alespoň spolu užijeme dnešní večer a konečně budeme mít zase chvíli pro sebe. Ale ne. Zase to podělal."

Nehádali se často. Leo i Alessandro byli celkem chápaví lidé a vždy vše vykomunikovali, pokud ovšem nešlo o tohle. To byly ty momenty, kdy si Leo přišel, že mluví do zdi a Alessandro byl zaslepen svým hrdinstvím. Většinou to spustil nějaký vzácnější nebo vážnější pacient, který se mu dostal pod ruce, nebo momenty, kde jejich prozatím malé oddělení pediatrické chirurgie praskalo ve švech.

Alessandro nebyl nenahraditelný. Měli schopné doktory a v devadesáti procentech případů opravdu nebylo potřeba, aby přetahoval a motal se svým kolegům do jejich služeb. Nikdo si ale netroufl mu nic říct, protože měl přece jen kolem sebe tu svou auru, plus byl opravdu nejlepší, a tak měli z něj všichni určitý respekt.

Leo už ne. Klidně by mu do očí řekl, že přehání, což taky udělal, ale Alessandro prostě neposlouchal. Tohle bylo něco, na co musel přijít sám.

Aura ho chytla za paži. "Pojď s námi na skleničku, hm? Dlouho jsme se spolu nenapili."

"Možná proto, že jste rodiče a neustále zaneprázdnění," namítl.

"Ty máš taky dva psy, to se skoro jednomu hodnému dítěti vyrovná," odvětila Aura.

Leo si odfrkl. "Jo. A momentálně jsem otec samoživitel."

Periferně viděl, jak se Aura se Simonem na sebe podívali. Slyšel i Auru, jak zašeptala, že je Leo opravdu nakrknutý. Byl. Věděl, že u Alessandra bude vždy na prvním místě on (teda aspoň do chvíle, než si spolu založí rodinu, nezlobil by se, kdyby ho vystřídaly jejich děti), ale opět potřeboval, aby mu to sakra dokázal.

Tak se tedy držel se svým bratrem a Aurou, svůj telefon naprosto ignoroval. Neviděl tak zprávy, kdy mu Alessandro psal, jak se omlouvá a že už opouští nemocnici. Jak sedí už v taxíku. Kde je? Už se blíží ke vchodu do budovy. Ignoroval ho.

Nešlo ale Alessandra ignorovat v momentě, kdy vešel do sálu. V ruce měl totiž obří kytici.

"Já ho zabiju," zamumlal Leo, zatímco Aura do něj pobaveně šťouchla. Snad celý sál se postupně otáčel jejich směrem, když Alessandro kolem nich s kyticí prošel. Hodně lidí si nejspíše říkalo, kam jde.

Nebyli o jejich vztahu vokální a půlka nemocnice to určitě ani nevěděla. Ano, jezdili spolu do práce, když mohli, stejně tak z práce, v nemocnici si ale jako vždy uchovávali svou profesionalitu, zároveň ale komunikovali jejich vztah s vedením, aby se vyhli problémům.