Safed Love (Icy Love 3)

63

Maya

Zasyčela jsem vzlykem a potlačila slzy. Jak dlouho jsem toužila slyšet taková slova? Mít otce, který mě miluje a chrání?

Roky jsem si přála, aby se na mě můj otec podíval s láskou – byť jen jednou. Ale to se nikdy nestalo. Byla jsem pro něj neviditelná.

Ale muž přede mnou... ten se na mě díval s takovou něhou, jakou jsem měla vidět v očích svého otce.

Pomalu jsem vstala z Christianova klína a vykročila k Adrianovi. Okamžitě se narovnal a napjal, jako by si najednou uvědomil, co se chystám udělat.

„Nikdy jsem neměla otce," řekla jsem tiše, když jsem se zastavila před ním. „Modlila jsem se za něj. Doufala. Ale nikdo nikdy nepřišel."

Než stihl zareagovat, objala jsem ho. Ztuhl překvapením, ale pak se uvolnil a pomalu mi obtočil paže kolem těla.

„Netušila jsem, že mám někoho, kdo mě celou tu dobu miloval. Jen z dálky," zašeptala jsem.

Adrian si tiše povzdechl, jako by z něj spadlo celé to břemeno, které nesl na ramenou už tolik let. Cítila jsem, jak se jeho tělo postupně uvolňuje.

„Je mi líto, že jsem nedokázal zachránit tvou matku. A je mi líto, že jsem nedokázal zachránit tebe. Roky...  celé roky jsem si to vyčítal." Jeho hlas se zachvěl.

„To není tvoje vina," odpověděla jsem. „Není to moje vina. Nemůžeme nést vinu za věci, které jsme neměli v rukou."

„Zníš přesně jako tvoje matka, Mayo," pronesl tiše.

„Opravdu?" zeptala jsem se a srdce mi poskočilo.

„Vypadáš jako ona. Když jsem tě uviděl poprvé, myslel jsem, že mě pronásleduje duch. Máš i její moudrost... i její něhu. Přesně jako ona." Adrian se mírně odtáhl a podíval se mi do očí. „Nikdy si neodpustím, že jsem jí nedokázal splnit svůj slib. Ale když teď vidím tebe – v bezpečí, milovanou – mám pocit, že můžu zase dýchat."

Chvěla jsem se a přikývla. Pak jsem se zhluboka nadechla a konečně položila otázku, která mi svírala srdce.

„Můžu... být pořád tvoje dcera?"

Cítila jsem se jako dítě, které jen doufá v špetku lásky.

Vzpomněla jsem si, jak jsem jako malá čekávala, že otec přijde. Že mi přečte pohádku, pohladí mě po vlasech, usměje se na mě. Chtěla jsem jen jeden láskyplný pohled. A nikdy jsem ho nedostala.

A teď? V jediném okamžiku mi Adrian Běljajev dal vše, po čem jsem tolik let toužila.

„Byla jsi moje dcera a vždycky budeš, Mayo," zašeptal.

Se zavřenýma očima jsem se k němu znovu přivinula. „Děkuju," zamumlala jsem.

„Vždycky jsi měla být Běljajev. Od samého začátku."

Za sebou jsem ucítila známé teplo – Christian stál těsně za mnou. Když jsem ustoupila dozadu, jeho paže mě objaly a přitiskly si mě k sobě. Jeho rty se dotkly mého krku.

Adrian se usmál, zavrtěl hlavou a něco zamumlal. „Uvidíme se dole na oběd."

Napřímil se, věnoval mi ještě jeden široký, vřelý úsměv a odešel. Zůstala jsem stát v Christianově objetí.

Otočila jsem se čelem k němu a pohlédla mu do očí. „Děkuju, že jsi mi to umožnil. Mělo to tak být. Že jsem tenkrát nasedla do tvého auta."

Zasmál se a v koutcích úst mu naskočil ten známý, rošťácký úsměv. „Díky Bohu, že jsem zaparkoval právě tam."

Smáli jsme se a pak mě políbil. Smích ztichl a zůstal jen ten polibek.

A pak – kopnutí. Prudké.

Christian se odtáhl a podíval se na moje břicho. „Už teď mi brání v přístupu," zabručel a tvářil se uraženě.

Zasmála jsem se a zatahala ho za ruku. „Jdeme na oběd. Má hlad. Což znamená, že já mám hlad dvakrát tolik."

***

Usadili jsme se ke stolu. Christian a já jsme si sedli jako poslední. Už dávno jsem nepracovala jako pokojská – to nepřipadalo v úvahu. Christian by asi vybuchl, kdybych to jen zmínila.

Seděla jsem po jeho pravici, zatímco ostatní si hledali místo. Dorazila i Mia.

Ani ona už nepracovala jako služebná. Vlastně ani tehdy toho moc nedělala – spíš pomáhala Victorii s vařením. Byla jako sestra, ne jako služka. Kdykoli mi měla přinést jídlo, oběma nám to bylo nepříjemné.

Christian se jako vždy ujistil, že moje porce byla na stole první. Vždycky se o to staral.

Kluci se mezi sebou bavili, zatímco já jsem tiše jedla. Hlad jsem měla pořádný. Mia mlčela, občas se jen koutkem oka podívala po Christianovi.