Dospívání (pokračování LPW)

11. Máme mezi sebou syna Einsteina!

Nepromluvila jsem.

Neřekla jsem ani slovo, ani když elektřina naskočila zpátky a všichni jsme se shromáždili v obýváku.

Asi dvacet minut jsem byla němá. Když se mě Evan zeptal, jestli jsem v pohodě, jen jsem přikývla. Nemohla jsem se mu ani podívat do očí, aniž bych se necítila jako ten nejhorší člověk na světě.

I když ta pusa byla čistě z lítosti a já nic necítila, stejně mi připadalo, jako bych ho zradila. A to si Evan rozhodně nezasloužil. Už zažil dost se vším, čím si musel projít. Vždycky jsem odsuzovala lidi, kteří podváděli, a to ze mě udělalo toho největšího pokrytce pod sluncem. Ještě že odešel do kuchyně udělat si kafe.

"Překvapení!" vykřikl Jordan a vešel dovnitř. Vlasy měl zvlhlé deštěm. Shane svého kamaráda následoval, ale neřekl nic, což bylo taky divné. Shane nebyl ten stydlivý typ. Zamračila jsem se na ně. Lau pronesla nahlas to, co jsme si všichni v duchu mysleli.

"Vy!" ukázala na ně prstem. "Vy jste si z nás vystřelili, co?"

Jordan se na ni podíval s nevinným výrazem na tváři. "Nemám ponětí, o čem to mluvíš," mrkl na Shana. "Nemám pravdu?"

"Nemám tušení," řekl Shane a pokrčil rameny. "Zrovna jsme dorazili.

"Opravdu? A oba jste příhodně oblečení celí v černém?" rozzlobila se Lau a dala si ruce v bok.

"Byli jsme na párty s černým tématem," odpověděl Shane, oči všude možně, jen ne na mně. Chtěla jsem něco říct, ale můj hlas mě zrazoval.

Jason zavrčel. "K smrti jste nás vystrašili."

"Nás?" Nadia zvedla obočí. "Spíš tebe."

Jason se na ni zamračil. "Byli jsme vyděšení všichni, já jsem jediný, který si to umí přiznat."

"Je rozdíl mezi tím si to přiznat a dávat to takhle najevo," promluvil Nash a sedl si na gauč.

Lau obrátila oči v sloup. "Ale vážně lidi. Jste za tím vším vy dva?"

"Opravdu se musíš ptát?" prohlásil Nash a vypadal znuděně. "Byli to oni."

"Tak znova, nevím, o čem to tady mluvíte," řekl Jordan, došel k Lau, aby ji mohl políbit, ale ta o krok ustoupila. Když se znovu pokusil se k ní dostat blíž, položila mu ruku na hrudník.

"Žádné líbání," informovala ho Lau. Jordan zavrčel.

"Nic jsme neudělali," Shane pomáhal svému kamarádovi. "Nemáte žádný důkaz."

Nash se postavil na nohy a setřel si pomyslný prach z kalhot. Zamířil sebevědomě k Shanovi. Všichni jsme ho v tichosti sledovali.

"Nashi, přestaň," natáhla se Nadia po svém bratrovi, ale ten už čelil Shanovi.

"Chceš důkaz? Dobře," začal. "Budeme ignorovat to černé oblečení, což mimochodem perfektně splňuje svůj účel ve tmě," Nash přímo vyzařoval sebedůvěru. "Vlasy máte extrémně mokré, což nedává žádný smysl, jelikož jste právě dorazili. Proč? Cesta od vašeho auta ke dveřím vám zabere tak 5 sekund, možná méně. Déšť zeslábl a už jenom mrholí. 5 sekund pod lehkým mrholením není dost, aby byly vaše vlasy takhle mokré, ani vaše oblečení. A to znamená jen to, že jste byli v dešti pěknou chvíli," odmlčel se na chvíli. "Ze struktury tohoto domu lze vyvodit, že je to bohémský styl, vybudovaný v osmdesátých letech. Tyhle domy mají obvykle skříňky s pojistkami venku v kůlně. Tudíž jste zmokli, když jste šli ke skříňce s pojistkami a pak zpátky k domu." V tom momentě mi už brada padala na zem. "Kromě toho máte oba hnědou barvu od nátěru na kůlně na kalhotech, okem skoro nepostřehnutelné, ale já jsem všímavý člověk. Pokud jde o vaše kapsy, pravděpodobně tam je šroubovák, který jste použili, abyste otevřeli skříňku, ale zapomněli jste se jej zbavit, protože jste si byli jistí, že nebudete přistiženi."