Dospívání (pokračování LPW)

28. Nenávidím ho. Opravdu. Tak hrozně ho nenávidím.

Nejsem připravená.

To byla jediná myšlenka, která mi v té chvíli vířila v hlavě. 

Nejsem připravená se na něj dívat, mluvit s ním, vypořádat se s tím pocitem touhy  a bolesti zároveň.

Ale byl tam, přímo přede mnou, a propaloval mě svýma neodbytnýma tmavýma očima. Ten jeho spalující pohled by dokázal podlomit kolena každé dívce. Evanova přitažlivost nepramenila jen z jeho vzhledu, ale také z jeho postoje a osobnosti; ta jeho ledová, oslnivá, záhadná aura byla dostatečná návnada. Od začátku to byla dostatečná návnada pro mě.

Už jsem zapomněla, co ve mně jeho přítomnost vyvolávala. Moje hormony mě zrazovaly a skoro umíraly touhou se na něj vrhnout a vášnivě ho políbit. Uvědomila jsem si, že hormonům nezáleží na zklamání nebo na lžích, záleží jim pouze na tom sexy kusu masa přede mnou a jak moc ho chtějí blízko u sebe.

Ruce měl nenuceně zastrčené v kapsách. Jeho obličej neprozrazoval vůbec žádnou emoci. Měl vztek? Byl smutný? Prožíval těžké chvilky jako já? Taky jsem úplně zapomněla na jeho schopnost skrývat své pocity. Jeho lhostejný výraz mi neprozradil vůbec nic.

Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, ale pak ji zase zavřela. Co jsem měla říct? Co tady dělá? Měla bych se ptát? Neznělo by to, jako by mi jeho přítomnost tady vadila, kdybych se na to zeptala?

Rozhodla jsem se počkat, dokud nepromluví on, jelikož byl první, kdo mě oslovil.

Evan přistoupil o krok blíž a moje hormony na něj křičely, aby popošel ještě o kousek.

"Jak se máš?" zeptal se a jazykem si navlhčil rty. Moje oči podvědomě sjely níž a sledovaly ten pohyb. 

Zakroutila jsem hlavou. "Dobře, a ty?" Nervózně jsem si olízla rty. Jeho pohled přistál na mých rtech a v očích se mu objevil záblesk touhy. 

Chce mě políbit tak moc, jako já jeho?

"Nic moc," znělo to upřímně. Na povrch vybublala moje milující stránka a musela jsem se přemáhat, abych ho neobjala a nezačala ho utěšovat. "Jules, já..." odmlčel se a podíval se mi zpříma do očí. "Chybíš mi."

Ta tři slova mě zahřála u srdce a já věděla, že to není dobré. Setkání s ním oslabilo moje odhodlání, protože jsem ho pořád milovala. Moje tělo po něm pořád toužilo a byla jen otázka času, než bych mu podlehla a skončila v jeho náručí. A to jsem nemohla dopustit, ne když jsem uvnitř stále cítila rány, které se nezahojily. Potřebovala jsem čas. Byly to sotva dva dny.

Mysl mi zaplavil obličej Jane a to stačilo na to, abych znovu posbírala kuráž. 

"Měla bych už asi jít," přinutila jsem se vyslovit. Jeho netečný výraz se změnil v opravdový smutek. "Jsem ráda, že jsem tě viděla," řekla jsem tak zdvořile, jak jen jsem dokázala.

Otočila jsem se na patě a zamířila pryč.

"Jules," zašeptal za mnou. "Já to s námi nevzdám," v hlase mu zněla taková rozhodnost, až jsem se celá zachvěla.

Podívala jsem se na něj přes rameno a usmála se. "Já vím, a ani nečekám opak," a s těmito slovy jsem odešla.

*

Helen

"Áá! Sakra!" Znovu a znovu jsem pěstí bouchala do polštáře. Nemohla jsem uvěřit, že jsem to udělala znovu. "Co to se mnou je?" Zeptala jsem se nahlas. Neměla jsem vůbec žádné sebeovládání. Zabořila jsem obličej do polštáře a zaúpěla jsem. Nenávidím ho. Opravdu. Tak hrozně ho nenávidím.