Dospívání (pokračování LPW)

39. Jules... jsi tak krásná

To zvládneš Jules.

Ruce podél těla jsem sevřela v pěst.

Dveře přede mnou vyhlížely obrovsky a hrozivě. Byly to normální dveře, to co mě děsilo, bylo za nimi. Něco, nebo spíš někdo, koho jsem celý život vědomě ignorovala. Předstírat, že neexistuje, byla ta nejlepší věc, jakou jsem mohla udělat, abych mohla žít normální život, bez bolesti po odmítnutí nebo opuštění. 

Měl krásný Viktoriánský dům, jen dvě hodiny cesty od nás. Bolelo mě při pomyšlení, že žil tak blízko a stejně se nikdy neozval. Vypadalo to, že vedl úžasný život. Na rtech se mi usadil kyselý úsměv, vzpomněla jsem si na všechny ty časy, kdy se mamka musela obětovat, aby nám udržela střechu nad hlavou a jídlo na stole, a tenhle muž neměl nikdy tu slušnost se ukázat, aby se přesvědčil, jestli jsme neumřely hlady. Jak můžeš jen tak opustit své pětileté dítě a manželku?

Zaklepala jsem a Nadia mi otevřela. Vypadala nervózně a trochu úzkostlivě. "Ahoj," mávla jsem na ni a snažila se vypadat nenuceně. 

Nash se objevil hned za ní. "Ahoj, pojď dál."

Udělala jsem krok dovnitř. Dům byl tak veliký, jak z venku vypadal, velmi moderní zařízení, velké schodiště, útulný krb.

Domov.

Cítila jsem se mírně nesvá. Nash mě chytil za rameno. "Díky, že jsi přišla. Velmi si toho ceníme, on-"

Zvedla jsem ruku a přerušila ho. "Ať už to máme za sebou. Kde je?" Neměla jsem v úmyslu znít tak tvrdě, ale nemohla jsem si pomoct. Tahle situace ve mně vzbuzovala chladnou stránku, o které jsem ani nevěděla, že ji mám.

"Je přímo tady. Pojď za mnou." Nadia ukázala směrem do chodby vedle schodiště. V tichosti jsem ji následovala, Nash za námi.

Zaklepala na dřevěné dveře a uslyšeli jsme 'Vstupte'.

Nadia otevřela dveře a ustoupila na stranu, abych mohla projít. Pomalu jsem vešla do světlého pokoje.

Muž, který, vypadal starší než ve skutečnosti byl, seděl na velké posteli. Byl holohlavý a hodně hubený. K levé ruce měl připojenou kanylu. Vypadal hrozně slabý. Jeho velké modré oči se střetly s mýma a ta podoba mezi námi byla neuvěřitelná. 

Usmál se a v očích se mu zaleskly slzy. "Jules?"

Polkla jsem a jen tam dál stála. "Ahoj."

Roztřesenou rukou si zakryl pusu. "Jules... jsi tak krásná."

"Děkuju." Řekla jsem úsečně a snažila se zadržet slzy, které se mi draly do očí. 

Natáhl ke mně ruku. "Pojď blíž, Jules. Ať se na tebe můžu podívat."

Podívala jsem se na Nadiu a Nashe za mnou, oba přikývli a vyšli z místnosti. Popošla jsem blíž, až jsem stála u jeho postele. Takhle zblízka vypadala jeho kůže vysušeně a křehce. Nečekala jsem, že bude vypadat takhle nemocně. Nevypadal, že by se to mělo v nejbližší době zlepšit. 

Umíral?

A proč mě tak bolelo, když jsem tu otázku jen zvažovala?

Nic pro mě neznamenal. 

"Vyrostla jsi do krásy, jako tvoje matka." Při zmínce o mámě jsem zaskřípala zuby. 

"Jo, jsem zdravá a v pohodě. Ne díky tobě, mimochodem," odsekla jsem. Nevypadal, že by ho moje slova ranila.