Dospívání (pokračování LPW)

1. 'To si to oblečení šiješ?! Říkala jsi deset minut!'

JUHUU! Čas na první kapitolu!

Bavte se!

° Kapitola Jedna °

"Julie Anno Jonesová!"

S trhnutím jsem se probudila a posadila se tak rychle, že se mi zatmělo před očima. Vteřiny ubíhaly, zatímco jsem čekala, až si oči přivyknou na okolní světlo. První, co jsem uviděla, byla chlupatá věc na kraji postele. Párkrát jsem zmateně zamrkala. Co to je?

"Julie!" zazněl mamčin hlas někde zdola.

"Jsem vzhůru!" zakřičela jsem na ni zpátky, hlas mi zněl chraplavě a ospale. Můj křik asi vzbudil tu chlupatou věc, protože si to líně protáhlo pacičky. Co to sakra... Natáhla jsem ruku a šťouchla do toho. Ta věc se ještě jednou protáhla a tentokrát na mě otočila svůj obličej. Byla to...

Hepčííí!

Začala jsem nekontrolovatelně kýchat. Vyskočila jsem z postele a mohla se ukýchat k smrti.

"Mami!" zaječela jsem a vešla do chodby. "V posteli mám kočku!" utíkala jsem dolů a co nejrychleji se snažila dostat do kuchyně. Nemohla jsem dýchat; nos mě příšerně svědil. Mamka zrovna něco vytahovala z trouby. Pohlédla na mě a usmála se.

"To zafungovalo docela dobře," zněla spokojeně.

"Prosím?" škrábala jsem se na nose jako šílená. Mamka se na mě ušklíbla. "Co se děje? Proč je ta věc-" odkazovala jsem na tu kočku "-v mojí posteli? Pamatuješ si, že jsem na ně alergická, že?"

"Není to věc," řekla to slovo znepokojeně "její jméno je Jak-vzbudit-línou-holku a ano, pamatuji si všechny tvé alergie, zlatíčko. Mám dobrou paměť."

"Tak proč-" všechno mi v hlavě najednou docvaklo. Pusa mi zůstala šokovaně dokořán. "Ty jsi to tam dala, abys mě dostala z postele?" zeptala jsem se a zírala na ni. Mamka se nevinně usmála a pokrčila rameny.

"Docela to zabralo."

"To je tak... hnusné! A zákeřné! A bezohledné! A neprofesionální!" chtěla jsem pokračovat, ale musela jsem znovu kýchnout.

"Budeš v pořádku," otočila se ke mně zády, aby vytáhla další plech z trouby.

"Vypadám podle tebe v pořádku?" ječela jsem na ni a snažila se znovu nekýchnout. "Ta věc je v mé posteli! Ukýchám se k smrti!"

"Budeš v pohodě," zopakovala a položila plech na stůl. "Půjdu ji vzít," sundala si rukavice.

"Jsi hrozná matka!" křičela jsem na ni.

"A ty jsi líná dcera," vrátila mi a šla nahoru. Nemohla jsem tomu uvěřit. Co za matku by něco takového udělalo svému dítěti? Byla to doktorka. Věděla líp než kdokoliv jiný, co se mnou dokázala alergie udělat. Trochu jsem zakašlala a otočila se k ledničce. Můj odraz v ní mě donutil odskočit. Vypadala jsem opravdu hrozně. Vlasy jsem měla rozcuchané, v celé své ranní kráse. Oči vodnaté, nos rudý a opuchlý. Zatímco ostatní děti mají milé maminky, které jim nosí snídani do postele, já mám šílenou matku, která mi dá do postele kočku, i když velmi dobře ví, že jsem na ně alergická.

Opravdu povedené mami. Tenhle rok vyhráváš cenu za nejlepší matku.

Pomyslela jsem si sarkasticky.

Sedla jsem si ke stolu a jedla snídani. Mamka se vrátila, utírala si ruce do utěrky.

"Je na zahradě. Nemusíš se bát," pocuchala mě ve vlasech. Věnovala jsem jí vražedný pohled.