Dospívání (pokračování LPW)

27. Nedovolila jsem ti přijít o panenství

"Hodně štěstí, zdraví! Hodně štěstí zdraví!" zpívali všichni, zatímco já stála s rozpačitým výrazem před velkým dortem. "Hodně štěstí, milá Juuuules, hodně štěstí zdraví!"

"Sfoukni je!" povzbuzoval mě Jordan, když jsem se naklonila nad svíčky.

Všichni začali tleskat a pak si stoupli do řady, aby mě jeden po druhém objali. Po tom, co jsme se vrátili od řeky, jsme byli příliš vyčerpaní na to něco dělat, tak jsme zůstali v chatce a rozhodli se zazpívat mi k narozeninám, tentokrát oficiálně. Neměla jsem tušení, že s sebou mají i dort, který mimochodem vypadal fakt výborně, všude samá čokoláda. Jediné, co na něm  bylo špatné? Nahoře byly jahody.

Paní Jahůdko.

Srdce mi při té myšlence poskočilo. Ani jsem si nedovolovala pomyslet na jeho jméno, to bylo až příliš bolestivé. Nechtěla jsem se tím teď zabývat, měla jsem narozeniny a mí přátelé vynaložili veškeré úsilí na to, aby mi něco tak hezkého připravili. Nehodlala jsem to svými smutnými úsměvy a vzdechy zničit. Na to budu mít ještě spoustu času, tím jsem si byla jistá.

Jedli jsme dort a seděli při tom v kroužku na zemi. Očividně jsme si od táboráku celkem zvykli sedět na zemi. Nadia se ke mně líně natáhla.

"Něco jsem ti koupila," řekla s úsměvem.

Překvapeně jsem se na ni podívala. "Ou, to jsi neměla."

"Ale já chtěla, no, my oba jsme chtěli. Myslím mě a Nashe."

"To jste opravdu něměli," Nadia ke mně natáhla ruku, ve které svírala malou krabičku. Nervózně jsem si ji od ní vzala.

"Co je to?"

"Podívej se," řekla natěšeně. Otevřela jsem krabičku a uvnitř byly nádherné zlaté náušnice a náhrdelník s přívěškem, na kterém bylo mé jméno. Ty šperky přímo vyzařovaly neskutečně drahé.

"Páni, Nadio, tohle je moc. Muselo to být příšerně drahé, neměli jste kvůli mě tolik utrácet."

"Peníze nejsou něco, kvůli čemu bychom si s Nashem museli dělat starosti, takže nás nech tě rozmazlovat." Zazubila se na mě. "Tak co, líbí se ti?"

"Je úžasný!"

"Mám ti ho pomoct nasadit?" ruka mi podvědomě vystřelila ke krku a dotkla se přívěsku ve tvaru jahody. Další rána pro mé zlomené srdce. Sebrala jsem odvahu a strhla ho z krku.

"Ano, je čas tenhle sundat." Předstírala jsem úsměv. Zatímco mi ho Nadia nasazovala, zírala jsem na jahůdkový přívěsek v dlani. Pak jsem ho zastrčila do kapsy od riflí.

"Tak," rychle mě objala, "užij si ho."

"Vítej mezi osmnáctkama," připojila se k nám Lau s velkým úsměvem na tváři. Předstírala, že má v ruce mikrofon. "Jáký je to pocit být dospělá, slečno Jonesová?" zeptala se svým nejvíc žurnalistickým hlasem.

"No, je to super, zlato," odpověděla jsem zdvořile.

Jason se k nám přiblížil. "Konečně můžeš legálně-"

Lau mu zakryla pusu. "Řídit, že?"

Zamračila jsem se. "Řídit můžu už od šestnácti."

"Opravdu?" zeptala se Lau a pustila Jasona.

"To jsem říct nechtěl," zaprotestoval.

Lau mu vlepila pohlavek. "Tak sklapni."

"Au! Co s tím vy dvě máte, že mě pořád mlátíte do hlavy?"