Dospívání (pokračování LPW)

24. Všechno nejlepší mývale.

"A pak se ten vlk objevil za ním a BUM!" všichni jsme nadskočili. "Ukousl tomu chlapovi hlavu!" dokončil Jordan a já se zašklebila.

"Myslela jsem, že jsi říkal, že ta příšera byl upír," Nadia se zamračila a všichni došli k závěru, že mám pravdu.

Jordan se nervózně zasmál. "No... byl to... upírský vlk?"

"Moc ti to teda nejde chlape," zakroutil Shane hlavou a uchechtl se. No, Jordan byl skvělý ve vyprávění vtipů, ale historky mu opravdu nešly. Seděli jsme v lese na dřevěných kládách kolem táboráku.

"Nevyděsil jsi ani Jasona," ozvala se Helen a ukázala na mého nejlepšího kamaráda, který seděl vedle mě.

"Co to má znamenat?" Jason zněl uraženě.

Helen pokrčila rameny. "Jseš zbabělec, to víme všichni."

"Uuuu," popichoval Shane. "Jedna nula pro Helen!"

Jason vypadal ohromeně. Vypadalo to, jako by nemohl uvěřit, jak s ním Helen zametala. Opravdu se mi líbilo, jak se k němu chovala. Už pár dní Jasona ignorovala, jen sem tam utrousila nějakou sarkastickou poznámku. Podle mého názoru si to zasloužil. Helen po něm šla pěkně dlouho, nechávala si od něj líbit všechno, i jeho nerozhodnost. Byl čas, aby se konečně vzchopila a donutila ho si uvědomit, co ztratil. 

Jason se na Helen nezakrytě mračil, ale v jeho očích bylo něco víc. Byl to vztek nebo chtíč? Nebo vzteklý chtíč? Neměla jsem tušení.

Lau, Jordan a Shane seděli naproti nám. Nadia na jedné straně a Nash na druhé uzavírali kruh. Opřel se do nás studený vítr a já se zachvěla. Začínala jsem si myslet, že jít sem ven nebyl tak dobrý nápad.

Povídání si s kamarády a poslouchání Jordanových strašidelných udržovalo moji mysl zaneprázdněnou, ale jakmile skončil a všichni se začali bavit se všemi a smát se, myšlenkami jsem byla zpět u něho.

Evan.

Byla jsem na něj naštvaná, zuřila jsem. Dokázala jsem to před přáteli skrývat, ale vztek se držel uvnitř mě, propaloval mě. Myšlenka jeho a Jane samotné v chatě mi v puse zanechávala hořkou pachuť. Ruce podél těla jsem zaťala v pěst. Proč? Jak mi tohle mohl udělat? Moje narozeniny byly ani ne za dvě hodiny, bylo asi půl jedenácté. Uvědomila jsem si, že nejsem jen naštvaná, jsem smutná. Neodpustil mi ten incident se Shanem. Myslela jsem, že je to za námi, ale to jsem myslela špatně. Proč by se ke mně vracel, kdyby mi neodpustil? To nebylo fér ani pro jednoho z nás. Chápala jsem ho, opravdu. Chápala jsem jeho žárlivost a jeho vztek. Nicméně, moje chyby neospravedlňovaly jeho slova.

Takhle to s ním teď bude? Pokaždé, co bude naštvaný, tak vybuchne a ublíží mi? Evanova chladná stránka bylo něco, na co si nikdy nezvyknu. Byla tu nějaká hranice, co dokážu snést. Milovala jsem ho víc než cokoliv jiného, ale to neznamenalo, že tu budu jen tak stát a snášet to pokaždé, když mi bude chtít ublížit. Nebyla jsem dost silná na to se s tím vypořádat.

No, možná z lítosti políbím Jane. To se teď tak dělá, ne?

Píchlo mě u srdce, když jsem si vzpomněla na jeho slova. Jak tohle mohl říct? Udělal by to? Políbil by ji, abychom si byli kvit? Dlouze jsem vydechla a snažila se vyhnat tu představu z hlavy. Taky tu byla ta zpráva z neznámého čísla. Lhal Evan o Jane? Bylo mezi nimi něco?

"Haló? Je tam někdo?" Nadia mi před očima zatřepala plastovým kelímkem.

"Jo," předstírala jsem úsměv a uvědomila si, že na mě všichni zírají.