Dospívání (pokračování LPW)

14. Můžeme ji mít dohromady. Jsme jako Edward a Jacob.

Kapitola 14

Shane...

Jak jsem se k němu dostávala blíž, vypadal, že zpomaluje. Dolehly na mě vzpomínky, pronásledovaly mou mysl. Vzpomněla jsem si na jeho otravnou nafoukanost, jeho domýšlivé úšklebky, jeho nechutné poznámky, dokonce i to, jak směšné bylo, jak si myslel, že svět se točí kolem něj.

Ale pak jsem si vzpomněla na to, jak mi pomohl, i když k tomu neměl žádný důvod; jako například, když mě vzal k řece a pozval mě na hamburgera. Taky se za mě bil na Helenině párty. Objímal mě, když jsem brečela nad Evanem, místo aby si ze mě dělal srandu. Pomáhal mi přes kameny v River townu.

Uvědomila jsem si, že mamka měla pravdu, Shane byl za tou arogantní maskou dobrý kluk. Jeho postoj nebyl nic jiného, než stěna, která ho chránila, aby ho nikdo nezranil. Nechtěl se dostat k nikomu moc blízko, nechtěl jim dát tu sílu ublížit mu. Vzpomněla jsem si, jak vypadal zranitelně, když byl opilý a říkal mi, že mě miluje.

Nicméně nic z toho neospravedlňovalo jeho činy. Neměl mě zatáhnout do toho kumbálu a takhle mě políbit. Zaťala jsem ruce v pěst. Fakt jsem ho v té chvíli chtěla praštit, ale věděla jsem, že on nebyl jediný viník, neměla jsem ho políbit zpátky. Bože, ale bylo to tak těžké ho znovu odmítnout, když jsem cítila tu zranitelnost, která z něj přímo sálala.

Jeho oříškově hnědé oči se dívaly přímo do těch mých, když jsme dělali poslední kroky, abychom stáli tváří v tvář. V očekávání jsem se kousala do rtu. Vytáhl si sluchátka z uší.

Zastavili jsme se a já musela zaklonit hlavu, abych mu viděla do tváře. Byl vážný, neměl na tváři ten svůj úšklebek. Rty měl stažené do tenké linky. Když byl takhle blízko, uvědomila jsem si, jak strašně jsem ho chtěla udeřit za to, že způsobil celý ten poprask. Čekala jsem, až promluví, ale byla jsem překvapená z toho, co jsem uslyšela.

"Udělej to," povzbuzoval mě a já se zamračila "Jednu mi vraž. Zasloužím si to."

"Jak můžeš vědět-"

Přes rty mu přeběhl náznak úsměvu. "Jsi docela čitelná," opravdu jsem zvažovala, že mu jednu pořádnou vrazím, ale na co? Nic by to nezměnilo. Nikomu by to neprospělo.

Uvolnila jsem zaťaté pěsti. "Nejsem násilný člověk," Shane na mě v tichosti zíral a já jen zírala zpět. Přemýšlela jsem nad tisícovkou urážek, které bych na něj mohla zaječet, ale jak jsem tam tak stála, nemohla jsem žádnou z nich vyslovit.

Obklopilo nás ticho. Všechno jako bychom měli napsáno v očích.

Shane konečně odvrátil svůj pohled a poškrábal se vzadu na hlavě. Když se podíval zpátky na mě, všechna jeho vážnost byla tatam, jeho rozpustilý výraz byl zpět. "Takže, co děláš venku tak pozdě?" i jeho tón už byl zpět v normálu.

"Chodím na kurzy," uvolnila jsem napětí v ramenou.

"Nech mě hádat, matika?" usmál se na mě.

"Ne," povzdychla jsem si, "tvůrčí psaní."

"Ou, dáváš se kvůli mě na poezii, jo?" ušklíbl se na mě a já jen zvedla obočí. "Nemusíš chodit tak daleko jako učit se poezii, abys mě dostala, kotě."

Obrátila jsem oči v sloup. "Neříkej mi kotě."

"Víš, že se ti to líbí," flirtující samolibý Shane byl zpátky v celé své kráse.

Uvědomila jsem si, že Shane se vždycky choval, jako by se nic nestalo. Dělal to samé po tom, co mi řekl, že mě miluje. Lhal mi, říkal, že si nic nepamatuje. I když tentokrát to bylo trochu jiné, na začátku mi řekl, ať ho udeřím. Možná mě chtěl oťuknout, aby viděl, jestli s ním pořád mluvím, nebo ho po tom, co se stalo, úplně ignoruji. Ať tak nebo tak, nevadilo mi, že se vyhýbá tématu. Neměla jsem sílu se k tomu vracet, ne s nedávnými událostmi s Evanem.