Dospívání (pokračování LPW)

38. Jsou to moji nevlastní sourozenci

"Chci dospět". Říkali jste si tohle, když jste byli malí? Vím, že já ano. Litovali jste v některém momentě vašeho života, že dospíváte? Přáli jste si, abyste mohli být zase ty bezstarostné děti? Vím, že ano. To přece každý.

Čím víc dospíváte, tím větší jsou vaše výzvy, vaše překážky, vaše bolest. Život začíná být vážný. Vy začínáte být vážní. Zapomínáte se usmívat, když vám na tvář dopadnou ranní paprsky slunce. Jste natolik zaneprázdnění vašimi problémy, že si nevšimnete nádherného světa kolem vás.

A zatímco se život komplikuje, přejete si víc než cokoliv jiného vrátit se v čase a stát se zase malým dítětem, které ještě nevědělo nic, když řeklo: "Chci dospět."

Všechno ale není zase tak špatné. Všechno se stává intenzivnější, zatímco se posunujete v životě dopředu. Zažíváte nové věci, pořád se něco učíte. Takhle by to správně mělo být. Dospívání může být těžké a bolestivé, ale nezapomínejte... Dospívání je nutné.

Dopsala jsem stránku a dlouze vydechla. To byl jen začátek. Měla jsem tolik o čem psát po tom všem, čím jsem si minulý rok prošla.

"Jules! Večeře je hotová!"

"Už jdu!" křikla jsem zpátky a zvedla se na nohy.

Mamka na mě čekala u stolu, sedla jsem si naproti. Sledovala jsem ji, jak nandává jídlo na talíř. Vypadala dneska obzvlášť dobře, vypadala odpočatě. Děsila jsem se téhle konverzace s ní. Nechtěla jsem jí pokazit chuť, tak jsme jedly v tichosti. Povídaly jsme si o běžných věcech. Než se po jídle stihla zvednout a posbírat nádobí, promluvila jsem.

"Mami, musíme si promluvit," hrála jsem si s prsty v klíně.

Postavila se a začala sbírat talíře. "Ano zlatíčko? Řekni mi to, já to zatím umyju."

"Ne mami, sedni si. Je to..." Nevěděla jsem, jak to říct. "Je to důležité."

Všimla si mého vážného výrazu. "Tak jo, děsíš mě."

Dlouze jsem vydechla. "Pamatuješ si na dvojčata Sullivanovy?"

"Jo, před pár týdny tu byli na večeři. Co je s nimi?"

"Jsou to moji nevlastní sourozenci."

Oči jí potemněly. "Cože?"

"Máme společného otce." Mamka byla jako zkamenělá. "Objevil se můj otec a chce mě vidět."

Z obličeje se jí vytratila všechna barva. "On je... On.. Páni.. Já.. Viděla jsi ho?"

"Ne, ještě ne, asi je nemocný a chce mě vidět."

"Nemocný? Jak nemocný?"

Zakroutila jsem hlavou. "Nevím."

"Jak jsou dvojčata stará?"

Věděla jsem, že tahle otázka přijde, položila jsem si ji dřív sama. "Jsou v mém věku, o tři nebo čtyři měsíce starší."

"Ou." Do očí se jí nahrnuly slzy. "On mě podváděl." Jednoduše jsem přikývla. Byla krátká pauza. "Žije s matkou těch dvojčat?" Znovu jsem přikývla. Z hrdla se jí vydraly vzlyky, lámalo mi to srdce.

Postavila jsem se a obešla stůl, abych ji mohla obejmout zezadu. "Je mi to líto."

"Páni... Jiná žena, to je..."

"Je mi to líto mami." Políbila jsem ji na temeno hlavy a objímala ji. "Bude to v pořádku. Alespoň to můžeme konečně uzavřít."

Bolelo mě u srdce, když jsem poslouchala její vzlykání. Brečela jsem s ní, velké slzy se mi koulely po tvářích. Ten pocit opuštěnosti jsme vždycky sdílely.