Dospívání (pokračování LPW)

12. Tohle je lepší než pozdně noční seriály.

Z pohledu Evana:

140 km/h

Bílá čísla zářila ve tmě uvnitř auta. Spustilo to rychlostní alarm. Nainstaloval jsem si ho dřív, abych se vyhnul pokutám za rychlost, ale tu noc mi to bylo opravdu jedno.

Jules...

Pevně jsem sevřel volant. Nemohl jsem si pomoct, musel jsem si ji představovat, jak líbá toho kreténa bez mozku. Ty obrázky mě mučily, přilévaly olej k mému vzteku. Zaskřípal jsem zuby.

Byla první člověk, kterého jsem si pustil k tělu od smrti rodičů. Byla první člověk, kterému jsem věřil. Sakra, byla první, které jsem se opravdu otevřel a řekl jí celý příběh o té noci.

V duchu jsem si představil její slzami zalité oči, pronásledovaly mě. Nemohl jsem popřít, jak mě bolelo vidět ji brečet, ale v tom domě jsem viděl rudě. Musel jsem odjet. Musel jsem se uklidnit. Kromě toho, měl jsem právo být sobecký.

Ona ho políbila.

Udělalo se mi z té představy špatně. Miloval jsem tu holku. Chtěl jsem pro ni být vším.

Byla moje. Tečka.

Mrholení přešlo v prudký déšť, když jsem dojel ke Crookwellu. Zastavil jsem na červenou a těžce oddechoval. Nalevo ode mě byla ulice, která by mě zavedla na cestu k Rivertownu, napravo byl Crookwell, viděl jsem rozsvícená světla celého města. Přede mnou se objevil Juliin starostlivý výraz.

Měla pravdu. Nebyl jsem ve stavu, kdy bych mohl řídit, vybral jsem si Crookwell. Bylo to blízko a byl tam klid. Cesta k Rivertownu byla dlouhá a strmá, a v tomhle dešti bych pravděpodobně nedojel.

Zaparkoval jsem před Viktoriánským světle zeleným domem. Opravdu jsem doufal, že jsem u správného domu.

Políbila ho.

Žíly mi pomalu zaplnila hořkost. Vypnul jsem motor a opřel se čelem o volant.

Dýchej Evane. Mysli na nějaké hezké místo.

Vzpomněl jsem si na slova mého terapeuta. Jak jsem mohl myslet na nějaké podělané hezké místo, když jsem si nemohl přestat představovat ji v jeho objetí, její jemné rty na jeho?

"Kurva!" udeřil jsem třikrát do palubovky, než jsem se opřel zpátky do sedadla.

Dlouze jsem vydechl a prohrábl si prsty vlasy. Ohlédl jsem se k domu, nebyl si úplně jistý, jestli dělám dobře, že sem jedu, ale byl jsem příliš nestabilní, abych řídil. Popadl jsem bundu ze zadního sedadla a oblékl se. Venku docela slušně pršelo.

Vystoupil jsem z auta a utíkal přes zahradu k domu. Když jsem byl v suchu pod stříškou, zaklepal jsem na dveře.

"Už jdu!" uslyšel jsem její hlas, okamžitě mě uklidnil. Znělo to jako domov. Otevřela dveře a vypadala neskutečně překvapeně, když jí oči přistály na mně.

"Evane," zašeptala a zkoumavě si mě prohlížela. "Jsi v pořádku?"

Zakroutil jsem hlavou.

V obličeji se jí objevil smutný výraz. Bez jediného slova popošla dopředu a pevně mě objala. Zabořil jsem jí obličej do krku.

Ne jen, že zněla jako domov. Taky voněla jako domov.

Konec konců, ona byla můj domov.

**

Z pohledu Jules:

Čas se pro mě zastavil. Nehýbala jsem se, nepohnula jsem ani svalem, když déšť zhoustl; kapky do mě docela tvrdě bušily. A pak přišla zima, přebíhala po mně, začala jsem se třást.