Dospívání (pokračování LPW)

34. Vypadáš, že potřebuješ drink.

Změnila jsem se.

Pomyslela jsem si, když jsem udělala něco, co bych ještě před dvěma měsíci nikdy neudělala.

Odstrčila jsem Evana pryč.

No, jen jednou zdravou rukou, ale stejně. Jeho výraz ublížení a šoku mě ranil, ale musela jsem to udělat. Nemohla jsem se s tím vypořádat, nemohla jsem se vypořádat s ním. Pro tenhle večer jsem toho měla až dost. Už žádné situace plné emocí, žádné vypořádávání se s pocity jiných lidí. Musela jsem se zaměřit na své vlastní. 

Evan potlačil bolest a pokusil se ke mně znovu přiblížit, ale zvedla jsem ruku. "Ne."

Obličej mu pohasl. Odmítnutí nebylo něco, na co by byl zvyklý, alespoň ne ode mě. "Já... Promiň."

"Co to děláš Evane?" můj hlas zněl drsněji, než jsem zamýšlela. 

"Měl jsem starost a byl jsem tak rád, že jsi v pořádku, že jsem..." podíval se na mě s takovou intenzitou, která ve mě dřív vyvolávala pocit nervozity, ale ne teď. 

"Že jsi mě políbil?" Přikývl.

"Opravdu jsem se bál, Jules. Nemáš ani ponětí." Jeho slova byla upřímná, viděla jsem mu to na očích, ale necítila jsem se kvůli tomu líp. Moje emoce jako by byly v nějakém transu: zmrzlé a necitlivé.

Dlouze jsem vydechla. "Jsem v pohodě."

"Jules, já... dnes večer, je mi to opravdu líto. Zranila ses a byla to moje chyba. Udělám cokoliv, abych ti to vynahradil."

"Cokoliv?"

Dychtivě přikývl. "Cokoliv."

Zírala jsem přímo do jeho očí. "Tak běž pryč."

Oči mu potemněly. "Cože?"

"Odejdi Evane. Běž pryč." Každé slovo jsem vyslovila přehnaně pomalu. Neměla jsem tušení, kde se ve mně vzal ten vztek. Spící sopka plná emocí ve mně najednou vybuchla.

"Jules, máš právo se na mě zlobit, ale proč se úmyslně snažíš mi ublížit?" V hlase mu zněl smutek.

"Protože chci, abys odešel!" zaječela jsem na něj. "Tohle se pro jednou netýká tebe Evane, týká se to mě. Chci být sama. Potřebuju být sama. Zeptal ses mě vůbec, proč mám obličej celý zarudlý od slz? Ne, prostě jsi jen vpadl do pokoje a začal mě líbat a doufal jsi, že pusa mezi námi všechno vyřeší. No, tentokrát ne Evane. Pro dnešek už mám dost. Nemám už na tohle sílu." Oči se mi zalily slzami, ale zatlačila jsem je zpátky.

Evan několikrát otevřel pusu a zase ji zavřel. Nevěděl, co má říct. "Tak jo." Nasadil svůj chladný výraz a obličej mu ztvrdl, do očí se mu dostala ta prázdnota, kterou jsem tak dobře znala. "Jak si přeješ." Otočil se ke mně zády a já nechala téct slzy proudem. 

Když vyšel z pokoje, rozvzlykala jsem se. 

*

Chtěla jsem jen klidný, obyčejný silvestr. Nechtěla jsem ani dělat oslavu. Se vším, čím jsem si prošla, jsem chtěla věci tak jednoduché, jak jen to šlo: Počkat do půlnoci, zakřičet Šťastný Nový rok a pak jít spát.

Spánek.

Za poslední týden ho bylo opravdu dost.

Nicméně jednoduché nebylo slovo, které by vystihovalo moje kamarády. Nesouhlasili s mým návrhem a já se je snažila zmanipulovat svou skvělou výřečností. K mému překvapení to nefungovalo.