Dospívání (pokračování LPW)

23. Jo, vymýšlím si slova, zažaluj mě. Jsem originální.

Užijeme si zábavu.

Rozhodla jsem se, když jsem si vybalovala věci. Věděla jsem, že bude těžké ignorovat to napětí kolem, ale pokusím se. Zítra budu mít narozeniny a všichni, na kterých mi záleželo, pro mě připravili tenhle dárek, takže si ho užiju.

Fakt, že tu nemáme žádné soukromí, mi v mém rozhodnutí zrovna moc nepomáhal. Všichni jsme byli nuceni být ve stejné místnosti. Říkala jsem si, jestli Shanovi rodiče nemohli s rekonstrukcí chatky počkat.

Co se týče mých kamarádů, byli všude kolem a dělali různé věci. Jane, Jason, Helen a Nadia měli v rukou mobily. Jordan sledoval fotbal. Lau seděla vedle něj, ale nevypadala, že by ji hra zajímala. Nash vypadal, že zhodnocuje dům tím svým cvokovským způsobem. Shane šel do sprchy a můj přítel se momentálně opíral o okno a zíral bezmyšlenkovitě ven.

Vzdychla jsem. Moje narozeninové předsevzetí, aby je tohle napětí nezničilo, nebylo zrovna lehké splnit. Stoupla jsem si a odkašlala si.

"Hele lidi," zavolala jsem a snažila se upoutat na sebe pozornost. Polkla jsem, být ve světlech reflektorů nebyla zrovna moje parketa, ale neměla jsem na výběr. "Měli bychom prozkoumat okolí. Tyhle hory jsou překrásné." Všichni na mě v tichosti zírali.

"Venku je zima," vyjádřila Jane svůj názor, i když jsem se jí neptala.

Lau se taky zvedla. "Jules má pravdu. Měli bychom se trochu projít." Nemohla jsem uvěřit, že mi pomáhala. Znamenalo to, že už není naštvaná?

Jordan se zubil od ucha k uchu. "Mohli bychom udělat táborák a tak. Budu vám vyprávět nějaké strašidelné historky, co znám." Natěšeně si mnul ruce.

"Ehm," Jordan se zašklebil, "žádné strašidelné historky. Pořád mívám noční můry o tom filmu z té noci u Jules," otřepal se. "Co takhle nějaké vtipy?"

"To jako vážně Jasone?" nemohla jsem uvěřit, že se přes to ještě nedostal.

Helen si povzdychla. "Jsi ztracený případ." Jason vypadal překvapeně, že na něj Helen mluví. Zamračila jsem se. Dávala mu najevo svou chladnou stránku, jak jsme plánovaly?

Evan zůstal potichu. Očima zůstal přišpendlený na výhled za oknem. Choval se tak vzdáleně. Co to s ním bylo? Týkalo se to Shana?

Pak jsem si vzpomněla na Evanovo umění chovat se, jako by mu na ničem nezáleželo. Uvědomila jsem si, že má dvě stránky: roztomilou stránku, ten rozkošný básník, který mi píše krásné básničky a škádlí mě, a pak temnou stránku, tu , které jsem se nejvíc bála, protože ta mě v minulosti hodně zranila.

Evan byl složitý člověk. Věděla jsem, že si toho v minulosti hodně vytrpěl. Bylo to, jako by měl dvě různé povahy. Nebo si možná kolem sebe jen vybudoval studenou zeď, aby se ochránil, a nepouštěl nikoho dovnitř, nikoho kromě mě. Mě dovnitř pouštěl. Nechal mě nahlédnout, jak sladký a hodný byl uvnitř.

Nicméně, když se jeho oči odtrhly od okna a přistály na mě, uvědomila jsem si, že jeho chladná zeď byla zpátky. V jeho očích nebylo ani stopy po lásce a očekávání, které tam obvykle byly. Místo toho v nich byl záblesk vzteku. Chtěla jsem se ho zeptat, co se děje, ale znova, neměli jsme tu žádné soukromí.

"Jules?" někdo mi zatřepal prsty před očima. "Jsi tu?" Nadia předstírala, že mi klepe na čelo.

Usmála jsem se na ni. "Jo, jen jsem..."

"Obdivovala svého přítele," dořekla za mě a měla pravdu, ale neobdivovala jsem ho způsobem, jakým myslela. Ve skutečnosti jsem se ho vlastně snažila pochopit.