Dospívání (pokračování LPW)

16. Nemůžu tomu uvěřit! Ty nemravo!

Další kapitola je tu!! Předem se omlouvám za možné chyby, není čas na opravy, tak snad si to užijete i tak!! :))

Kéž bych tak mohla zastavit čas.

Ale vážně, kdybych měla možnost vybrat si nějakou schopnost, tohle by byla moje volba.

V životě jsou momenty, které jsou prostě tak dokonalé, že si přejete zmrazit čas. Chcete, aby to trvalo navěky.

Byla jsem uvězněná v Evanově objetí a nebylo místo, kde bych teď byla radši. Patřila jsem tam, nikam jinam. Jeho jemná vůně byla tak uklidňující, cítila jsem se v bezpečí. Políbil mě do vlasů a odtáhl se. Chtěla jsem zaprotestovat, ale věděla jsem, že někdy se oddělit musíme.

"Počkej, než si posbírám svoje věci, odvezu tě domů," usmál se na mě a otočil se. Sledovala jsem jeho záda, jak si sbíral všechno ze stolu. Nemohla jsem uvěřit, že byl zase se mnou. Minulý týden bez něj pro mě byl peklo.

Zadržovala jsem uchechtnutí, když se ke mně znovu otočil, tašku v ruce, a na rtech měl ten svůj dechberoucí úsměv.

Samozřejmě to byl ten pravý okamžik na to, aby někdo zaklepal na dveře.

Ohlédla jsem se za sebe a uviděla Mika, jak na mě zvenku přes sklo mává.

Evanův úsměv zmizel, promluvil otráveným tónem: "Neříkej mi, že na tebe čeká."

Nevinně jsem se na něj usmála. "Tak trochu."

"Měl tě zavést domů?"

Teď už Mike ťukal na sklo. "Ne tak docela," Evan zvedl jedno obočí a čekal na vysvětlení. "Vlastně jsme se chystali do klubu," obličej mu pohasl. "Ne, není to tak, jak si myslíš. Jdeme všichni tři: Linda, on a já."

"Nejsi plnoletá," připomněl mi Evan vážně.

"To ne, ale jelikož jeho strýc ten klub vlastní, může nás dostat dovnitř," vysvětlovala jsem a zastrčila si ruce do kapes.

Evan zakroutil hlavou. "Otevři dveře a řekni mu, že nejdeš. Odvezu tě domů."

"Ale já už mu slíbila, že půjdu," protestovala jsem. "Nechci ho zklamat."

"Kamarádíte se týden a už vypadáš zahanbeně, že bys ho měla zklamat," poukázal a zíral na mě. "Je tu něco, co bych měl vědět?"

"Ne, tak to není. On jenom potřebuje menší pomoc s Lindou," vysvětlovala jsem, jak nejrychleji jsem uměla. "Líbí se mu, ale nemá odvahu jí to říct,"

"Jules," pronesl moje jméno s takovou vážností, jakou jsem u něj ještě neslyšela. "Opravdu to chceš řešit zrovna teď?" Otevřela jsem pusu dokořán. Věděla jsem, že poukazuje na fakt, že jsme se zrovna dali zpátky dohromady. Opravdu jsem to chtěla zahodit kvůli klukovi, kterého jsem zrovna potkala? Ne, rozhodně ne. Možná to znělo sobecky, ale právě jsem získala zpět kluka, kterého jsem milovala. Bylo mi to líto, ale nemohla jsem to zničit kvůli Mikovi.

Spustila jsem ruce podél boků. "Máš pravdu," řekla jsem a přemýšlela, jak řeknu Mikovi, že nikam nejdu. "Dej mi minutku," otočila jsem se na patě a šla ke dveřím. Mike byl opřený o zeď, pravděpodobně ho unavilo klepání na dveře. Chytla jsem za kliku.

Slyšela jsem za sebou Evanův povzdech "Počkej,"

Znovu jsem se k němu otočila. "Co je?" popošel blíž, ale nechal mezi námi určitý odstup. Mike byl přece jen blízko.

"Půjdeme spolu."

Na rtech se mi objevil šťastný úsměv. "Vážně? To bys pro mě udělal?"