Dospívání (pokračování LPW)

4. Láska z nás dělá zrůdy lidi. Dávejte si na to bacha.

Poznáte, že jste zamilovaní, když tomu člověku čelíte a všechno kolem vás jako by zmizelo. Je to, jako by na ničem jiném už nezáleželo, jen na vás a na něm. Celý svět je najednou jen doplněk. Cítíte se úplní, jako byste nic jiného k přežití nepotřebovali. Po tom, co jste strávili život jako polovina, jste najednou celek. Ten pocit úplnosti vás dělá šťastnými. Jen takhle dokážu vysvětlit, jak jsem se v ten moment cítila: úplná. Obvykle bych se cítila nepříjemně, že je v pokoji další člověk. Asi bych se styděla, ale v ten moment to bylo právě naopak.

Byl tam Evan a to bylo vše, na čem mi záleželo. Nezáleželo mi na Jane bez podprsenky, která na nás zírala. Zapomněla jsem na to, že žije s mým přítelem, zapomněla jsem, že je nejlepší kamarádkou, o které se nikdy předtím nezmínil. Vše bylo zase správně a moje srdce odmítalo pokazit ten moment pocitem žárlivosti a nedospělosti.

Stála jsem na špičkách, líbala ho, cítila jeho plné rty na svých. Uvědomila jsem si, že se takhle budu cítit pokaždé, když bude v místnosti. Srdce mi pokaždé bude splašeně tlouct, dech budu mít zrychlený a nepravidelný. V břiše budu cítit ty rozohněné draky. To byla reakce, kterou ve mně vyvolával, a já s tím nemohla nic dělat. Evan se odtáhl, aby se mi zahleděl do očí. Rukama pevně svíral můj obličej, jako by se bál, že se každou chvíli vypařím.

"Bože, chyběla jsi mi," zašeptal a naposled mě jemně políbil. Jeho teplé dlaně mi přejížděly přes tváře.

"Já-"

"Wow," zazněl hlas Jane a vyrušil mě. "To bylo..." odmlčela se a zatleskala. S Evanem jsme se od sebe rozpačitě odtáhli. Předstírala jsem, že si upravuji šaty. Evan se na ni usmál.

"Hádám, že vy dvě jste se už seznámily," prohlásil a natáhl se pro moji ruku. Jane se na nás usmála.

"Jo, jsou z nás nej kámošky, že Jules?" zazubila se na mě. Z očí jí zářilo něco, co jsem nedokázala rozeznat.

Koukla jsem na Evana a pak zpět na ni "Jo, jasně."

Evan pustil moji ruku a šel ke dveřím. Sledovala jsem, jak zvedl tašku s koláčky. Došel zpět k nám a podal ji Jane. "Promiň, že jsem je upustil."

"To nevadí," ujistila ho Jane a usmála se na něj. Přimhouřila jsem oči. Co měl znamenat ten obdiv v jejích očích? Líbil se jí? Žárlivý tygr uvnitř mě se dostal na povrch. Do té doby jsem ani nevěděla, že jsem žárlivý typ. Jane se na mě podívala a já jí věnovala ten pohled. Pohled, který říkal 'buď opatrná. Je můj, jasné? ' Nevěděla jsem, že jsem takového pohledu schopná.

Láska z nás dělá zrůdy lidi. Dávejte si na to bacha.

Jane na nás chvíli zírala, než si zastrčila ruce do kapes. "Takže, nechám vás dva o samotě. Vsadím se, že máte hodně co dohánět. Ráda jsem tě poznala, Jules," mrkla na mě. "Sním si to v pokoji," ukázala na tašku. "Díky, E."

"V pohodě," odpověděl Evan a uchechtl se.

Počkat... počkat... zadržte. 'Díky, E.' E? On ji nechá, aby ho oslovovala zkratkou? To je tak... nej kamarádská věc! Oni byli opravdu nejlepší kamarádi, co? Pravděpodobně ho znala líp než já. Sledovala jsem Jane, jak stoupá po schodech. Její směšně krátké kraťásky jí dosahovaly těsně pod zadek. Proč musela nosit tohle oblečení? Žila s klukem, s dospělým klukem. Necítila se trapně? Očividně byla opravdu pyšná na své tělo, jelikož se jí zamlouvalo ho takhle vystavovat. V duchu jsem zavrčela. Ona bude moje smrt. A nejhorší na tom bylo, že jsem se s tím musela vyrovnat, protože to byla jeho nejlepší kamarádka.

"Jules?" Evanův hluboký hlas mě vrátil zpět do přítomnosti. "Jsi v pořádku?" Vzhlédla jsem na něj a viděla, jak se na mě mračí. Jeho roztomilé obočí se uprostřed čela skoro dotýkalo. Proč bylo všechno na něm tak perfektní?