Očekávala jsem hodiny plné slz a bolesti, deštivé dny, předstírané úsměvy.
Myslela jsem, že následující den bude vypadat přesně takhle. Myslela jsem, že bolest uvnitř mě bude dost velká na to, aby zničila každičký střípek radosti z narozenin.
Myslela jsem...
Myslela jsem...
Myslela jsem tolik, že moje mysl úplně zapomněla na jeden důležitý detail.
Moji přátelé.
Ty bláznivé lidské bytosti, které byly schopné udělat pro mě cokoliv, třeba přejít půlku světa, aby mi vykouzlily na tváři úsměv.
Takže další den ráno, když jsem se ukázala u ohniště, neptali se mě na Evana. Stačil jim jediný pohled na moji tvář, aby věděli, že něco rozhodně není v pořádku. Věděli, že o tom nechci mluvit, věděli, že o tom nemůžu mluvit. Taktak jsem se držela pohromadě.
A aniž by řekli jediné slovo, donutili mě se usmát. Jak to? No, všichni vypadali pěkně mizerně.
Místo, kde jsme si udělali táborák, vypadalo jako po výbuchu. Kolem špalků dřeva, na kterých jsme seděli, bylo všude rozházené listí a kamení. Byly tam taky láhve od rumu a kelímky. A moji kamarádi vypadali, jako by zažili apokalypsu a přežili. No, spíš jako by nepřežili a já se dívala na jejich zombie verze.
Abych to trochu upřesnila, jejich vlasy vypadaly jako perfektní hnízdo pro ptáky, měli v nich listy a tak podobně. Na oblečení měli špinavé fleky a ty obličeje... bože. To už jsem se musela opravdu smát.
Lau seděla na zemi, zívala a kňučela, že ji bolí záda. Jordan byl za ní a protíral si oči. Helen ležela na zemi, ještě spala a pod hlavou měla Jasonovu bundu. Jason se celý třásl, jelikož měl na sobě jenom tričko. Rty měl úplně fialové. Vedle něj byla Nadia, s třesoucíma rukama se snažila znovu rozdělat oheň. Nash ležel na zádech a dramaticky se držel za hlavu, mumlal si něco o tom, že je alkohol nejničivější tekutina na světě. A Shane ležel vedle něj ve stejné pozici, ale nemluvil, takže jsem neměla ponětí, jestli je vzhůru nebo ne.
Noc se na nich těžce podepsala. Bylo ještě vtipnější vidět v tomhle stavu Nashe a Nadiu. Vždycky byli tak čistí a spořádaní. Slovo špinavý se pro ně nehodilo, ale to ráno byli rozhodně víc než to.
Když se Nadii podařilo rozdělat oheň, vytáhla z batohu marshmallows a napíchala je na tyčky. Páni, vypadala, že je připravená na vše.
Lau byla první, kdo promluvil. "Dobré ránko, sluníčko." Její zářivý úsměv mě přesvědčil, že všechno bude v pohodě. Sama sebe jsem překvapila, když jsem jí vrátila úsměv.
Nadia držela svoji tyčku s marshmallow. "Vaříme snídani, dáš si?" začala kolem rozdávat další tyčky.
Nash se na tu svou zamračil. "Tohle je nehygienické. Po tomhle budeme mít žaludeční vředy, to je jasné."
"Jestli to nechceš, tak mi to dej," natáhl Jason k Nashovi ruku.
"Ne," zakroutil Nash hlavou. "Mám příšerný hlad."
"Au," zavrčel Shane. "Přestaňte dělat takový kravál, nebo se mi snad rozskočí hlava." Pomalu otevřel oči a zamručel. Jeho oříškově hnědé oči přistály na mně a já sledovala, jak v tichosti zkoumá můj obličej. Polkla jsem. Posadil se a ruce podél těla stiskl v pěst. Na tváři se mu jasně zračil vztek.
Odvrátila jsem pohled.
"Čau tykvičko," zavolal na mě Jordan. "Posaď se. Je mi jasné, že tohle není zrovna ta nejluxusnější narozeninová snídaně, ale co už."
ČTEŠ
Dospívání (pokračování LPW)
Ficção Adolescente"Chci dospět" Říkali jste si tohle, když jste byly dětmi? Vím, že já ano. Litovali jste v některém momentě vašeho života, že dospíváte? Přáli jste si, abyste mohli být zase bezstarostné děti? Vím, že ano. To přece každý. Čím víc dospíváte, tím větší...
