Dospívání (pokračování LPW)

33. Tohle není zas tak špatné. Dostávám tu zadarmo gumové medvídky.

"Co tady děláš?" zamračila jsem se. 

Nash vypadal upraveně jako vždycky. "Přišel jsem se na tebe podívat." Zavřel za sebou dveře. Měl na sobě tmavě modré sako a červenou kravatu. Vlasy měl perfektně upravené. Vypadal, jako by se právě vrátil z vánočního večírku, nějakého hodně elegantního.

"Jak jsi věděl, že tu jsem?" zeptala jsem se. Když popošel blíž, měla jsem lepší výhled na jeho obličej. Nevypadal v pořádku. V očích měl smutek, který jsem tam ještě neviděla. Něco bylo špatně.

"Lau to dala na facebook," zamával telefonem před mýma očima.

"Fakt?" Ta potvora!

"Jo, jak se cítíš?" zněl, jako by ho to opravdu zajímalo.

"Jsem v pohodě. Jsem silná holka," usmála jsem se na něj s úmyslem vyhnat z něj ten smutek. Samozřejmě, že to nefungovalo. "Jsi v pohodě?"

Pozvedl jedno obočí. "To se ptáš ty mě? Já nejsem ten, co leží na nemocničním lůžku."

Obrátila jsem oči v sloup. "Jasně, jasně. Pro tvou informaci, tohle," mávla jsem rukou kolem sebe, "není zas tak špatné. Dostávám tu zadarmo gumové medvídky."

Na rtech se mu objevil stín úsměvu, ale k očím se nedostal. "Jules, já vím, že tohle není ta vhodná chvíle, ale musím s tebou mluvit."

Jeho vážný výraz mě vyděsil. "Dobře? Poslouchám."

Protřel si obličej a otočil se ke mně zády. Zadíval se ven z okna a rukou si prohrabával svůj dokonalý účes.

Sevřela jsem v dlaních přikrývku. "Nashi?"

Otočil se ke mně a skousl si spodní ret. "Nevím, jak to mám říct."

"No, raději bys to měl zjistit, protože mě k smrti děsíš."

"Ani nevím, proč jsem tady zrovna já. Já bych neměl být ten, kdo ti to řekne. V konverzacích, kde jsou zahrnuté emoce, stojím zaprd. Nevím, jak to říct jemněji." Podrážděně kolem sebe rozhodil rukama.

"Tak mi to řekni na rovinu."

"Já..." odmlčel se a zhluboka se nadechl. "Jsi moje nevlastní sestra."

V ten okamžik se svět kolem mě zastavil. Přestala jsem dýchat. Nehýbala jsem se. Jen jsem zírala do těch modrých očí.

Můj hlas byl ještě tišší než šepot. "Cože?"

"Máme stejného otce."

Jen těžko jsem hledala svůj hlas. "Cože? Já... Nashi, tohle není vtipné."

"Já si nedělám srandu. Ty přece víš, že mi vtipy nejdou."

"Ale... já... ty..." hlava se mi motala a udělalo se mi špatně.

"Ty jsi důvod, proč jsme se sem s Nadiou přestěhovali," vysvětloval. "Chtěli jsme tě poznat, ale naše matka nám to nedovolila. Museli jsme počkat, dokud nám nebude osmnáct. Táta chtěl, abychom se s tebou seznámili, ale neodvažoval se jít proti matce."

"Ty si neděláš srandu," zamumlala jsem.

Zakroutil hlavou. "Ne, a vím, že to načasování není zrovna ideální, ale on je vážně nemocný Jules, a chce tě vidět."

Ruce se mi třásly, srdce jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. "Ale ty... jsi se mnou tehdy v domě Evanových prarodičů flirtoval," snažila jsem se, aby vzal ta slova zpátky a řekl mi, že si dělá srandu. S tímhle jsem se nemohla vyrovnat.