Dospívání (pokračování LPW)

10. Opravdu jsem věděla, jak si vybrat své nejlepší přátele.

Jelikož jde o pokračování minulé hororové kapitoly, platí stejná pravidla- žádné čtení před 10. hodinou večerní! Všechno vidím, nechtějte abych si tam pro vás dovnitř došla, tady venku za oknem je docela kosa! ;)

Pusťte se do toho!

**

"Pšššt!"

"Já nic neříkám!"

"Dýcháš fakt nahlas," zašeptal Jason jemně.

"Díky," odsekla jsem.

Byli jsme uprostřed chodby, pomalu jsme se posunovali, nalepení na sebe. My byli nominovaní, abychom to šli nahoru zkontrolovat. Proč zrovna my? No, někdo byl dost pitomý na to, aby navrhl hru na pravdu a výzvu.

A ten někdo pitomý jsem byla já.

Lau mě vyzvala, abych šla nahoru s tím největším zbabělcem ze skupiny, což jsem si myslela, že bude holka. Ale hned co zmínila toho zbabělce, všichni zírali na Jasona.

Nechápala jsem proč.

Pomyslela jsem si ironicky.

Evan protestoval, ale pravidla byla pravidla, a nakonec já byla ta, která tu hru navrhla.

Jason se zastavil a způsobil, že jsem mu vrazila do zad. "Au!" zakňučela jsem a třela si nos. "Proč zastavujeme?"

"Jules," jeho tón byl najednou studený a vážný.

"Co?"

"Nepanikař," vykoktal.

"Proč bych měla panikařit?" snažila jsem se mu podívat přes rameno, ale zatlačil mě zpátky.

"Nedívej se."

Strach mi koloval v žilách, polkla jsem "Co je?"

"Někdo stojí na konci chodby," zamumlal bez dechu a já na místě zkameněla.

"C-co tím m-myslíš?" vykoktala jsem. Zbaběle jsem mrkla Jasonovi přes rameno, abych se podívala do temné chodby. Srdce se mi zastavilo, oddechovala jsem tak hlasitě, jako Jason.

Protože někdo rozhodně stál na konci chodby.

Aby to bylo ještě horší, postava za sebou měla okno. Pokaždé, když uhodil blesk, ozářil jeho siluetu. Kromě ní jsem nic jiného neviděla. Vypadalo to jako silueta muže, ale nebyla jsem si úplně jistá.

Polkla jsem. "Proč neutíkáme?"

"Já se nemůžu hnout, co ty?" zeptal se Jason a mrkl na mě přes rameno.

Zakroutila jsem hlavou. "Já taky ne."

Strach mě úplně paralyzoval. Vždycky jsem si myslela, že když nastane takový moment, budu utíkat jako o život, ale očividně jsem byla víc ten zkamenělý typ člověka, když přišlo na strach.

"Hej," Jason zamával rukou na tu postavu.

Bouchla jsem ho do zad. "Nemluv na to!"

Jason udělal krok vpřed. "Můžeme ti nějak pomoct?"

"Jasone!" protestovala jsem. "Co to děláš?"

Jason se nervózně zahihňal. "Nemám tušení."

Takže to z něj mluvila panika, ne můj nejlepší kamarád. Ta postava naklonila hlavu na stranu a vykročila směrem k nám.

A to bylo všechno, co Jason potřeboval k tomu, aby se dostal z toho šoku. Vzal nohy na ramena a rozeběhl se kolem mě, nechal mě za sebou.