Dospívání (pokračování LPW)

40. Jednou z tebe bude skvělý spisovatel.

Evan Woods.

Sobota 19:30

"Co se děje?" zeptal jsem se ten den už potřetí.

Helen a teta Paula bez přestání přecházely přes obývací pokoj. Posadily mě na pohovku s tím, že na tohle si musím sednout. Už uběhlo 10 minut a jediné, co udělaly, bylo to, že si vyměňovaly pohledy, kousaly si nehty a přecházely sem a tam.

Unaveně jsem si povzdychl. "Jak dlouho to ještě bude trvat?"

Teta Paula si odkašlala. "Jen buď trpělivý, zlatíčko. Není to pro ni jednoduché."

Zíral jsem na Helen, která byla bílá jako stěna. "Co se děje?"

Začínaly mě obě děsit. Vypadalo to jako vážná věc. "Helen," oslovil jsem ji a ona se zastavila. Podívala se na mě, skousla si rty a znovu je uvolnila. Otevřela pusu a hned ji zase zavřela.

Teta Paula vyčerpaně rozhodila rukama kolem sebe. "Ach můj bože, ona je-"

"Jsem těhotná," přerušila ji Helen.

Moje první reakce: Smích.

Začal jsem se hrozně smát. "Jasně," nesmály se se mnou. "Hrozně vtipné. Máte body za ten herecký výkon. Vedly jste si fakt skvěle."

Teta Paula na mě vrhla lítostivý pohled. "Ona si nedělá srandu, Evane."

Helen si chytla hlavu do dlaní.

"Musí si dělat srandu," trval jsem na svém a úsměv mi zmizel. "Nemá přítele. Rozešli se tak před třemi měsíci." Podíval jsem se na Helen. "Říkala jsi mi to. Nelhala jsi. Mně by jsi nelhala, že ne?"

"Ne, tobě bych nikdy nelhala," znovu jsem se usmál a úsměv mi znovu zmizel, když Helen pokračovala. "Ale pak jsem se s ním ještě vídala. Juliiny narozeniny... byli jsme opilí a-"

"Ne," přerušil jsem ji a vyskočil na nohy. "To si ze mě snad děláš srandu?"

Helen sklonila hlavu. "Je mi to líto."

Brada mi spadla až na zem. "Do prdele! Ty to myslíš vážně! No do prdele!" Teď byla řada na mě, abych začal přecházet po pokoji. "Já ho zabiju! Já toho hajzla zabiju! Já ho do prdele zabiju!"

Helen sebou škubla. Teta Paula ke mně vztáhla ruce. "Uklidni se, Evane."

"Do prdele! Moje malá sestřička je těhotná a ty chceš, abych se uklidnil? Tak to ani náhodou, já ho zabiju!" Zamířil jsem ke dveřím.

"Ne!" Teta Paula utíkala za mnou a chytla mě za paži. "Neotvírej ty dveře! Blokuje je sníh!"

Uvolnil jsem se z jejího sevření, věděl jsem, že má pravdu. Najednou mi to došlo. "Tohle byl celou dobu váš plán. Říct mi to během té sněhové vánice, abych nemohl jít a zabít ho."

Teta Paula vypadala provinile. "No, ano."

"Aha! Vy potvory!" zavrčel jsem a šel do svého pokoje. "Zabiju ho zítra! Nebo den potom! O tom nepochybujte!"

Nechal jsem je tam. Potřeboval jsem nějaký čas o samotě, abych to strávil.

Neděle 20:06

Zármutek...

Napsal jsem to slovo a pak si dal na moment pero mezi zuby. Zíral jsem na hrnek kávy před sebou, hned vedle klávesnice.

Vzpomněl jsem si na mámin úsměv a najednou stála za mnou, pokládala hrnek na stůl, jako nějaká vybledlá vzpomínka.

"Znovu píšeš?" zašeptala a dala mi ruku na rameno.