Nezvratný osud

Osudný telefonát

Tuhle kapitolu věnuji eliskaou, mojí betačtenářce tohohle příběhu. Děkuju. Bez tebe by tady byl Nezvratný osud pod názvem Coffin. Kdo by to pak četl?

„Andy, zvedni ten telefon"

K mým uším dolehl bratrův hlas až z patra. Neochotně jsem ztlumila televizi, poslouchala jsem TV REBEL, odložila knížku a natáhla se po zvonícím objektu.

„Prosím?" ozvala jsem se. Čekala jsem, že to budou rodiče, byli jsme domluvení, že až se budou vracet z návštěvy svých přátel, dají nám vědět, že už vyráží. Proto mě překvapilo, když se ze sluchátka ozval hlas neznámé ženy.

„Dobrý večer. U telefonu Lucas Biersack?" Spolkla jsem kousavou odpověď, že jasně, že brácha asi mluví jako třináctiletá holka, a místo toho jsem jen řekla: „Minutku, hned je tady." Přikryla jsem sluchátko rukou, aby to pro člověka na druhém konci nebyl takový šok, a zavolala „Lucu! Je to prý pro tebe!"

„A kdo to je?" Lucas už sbíhal schody. Pokrčila jsem rameny. Bratr přišel až ke mně a sluchátko převzal.

„Ano? Upřel na mě zmatený pohled, načež se posadil. Jak by mě zajímalo, co mu ta ženská řekla!

„Ne..." vydechl Lucas pro změnu i něco jiného. Dal si tvář do dlaně, kterou měl volnou. A sakra. Něco se děje.

Lucovi vypadlo sluchátko z rukou. Najednou bylo všude ticho. Sluchátko leželo na zemi bez života. V bratrových očích s prázdným výrazem upřeným do neznáma se začaly lesknout slzy. Godamn. Lucas nikdy nebrečí. Za celých svých třináct let života jsem ho viděla brečet jen jednou, a to, když se s ním rozešla jeho tehdejší přítelkyně.

„Lucu?" opatrně jsem se zkusila dotknout jeho ramene. Ucukl a popotáhl. Neodpověděl.

„Lucasi, co se děje?" vyjela jsem už podrážděněji. Jestli mi sakra nehodlá říct, co se děje, protože se očividně něco děje, klidně to z něj vymlátím. A ránu mám.

„Andy, běž k sobě," zašeptal neslyšně.

„Cože?" vyjekla jsem až nepřirozeně vysokým hlasem.

„Ségra, prosím." Už začal žadonit. Další neobvyklost.

„Tak fajn," svolila jsem, „ale pod jednou podmínkou. Řekni mi, kdo to volal."

Povzdech. „Rodiče. Prý přijedou až zítra." Nadechla jsem se, abych se zeptala, proč teda hodil telefonem o zem a proč začíná brečet, ale proud mých chystaných slov zarazil mávnutím ruky.

„Andreo, sakra, neser mě a udělej, co ti říkám!" zakřičel na celý dům, až jsem se přikrčila. Radši jsem ho poslechla. Kdo ví, v jakém stavu bych skončila, kdybych ho neposlechla. Lucas se totiž umí prát, je jedním z nejlepších rváčů na škole. Koneckonců, právě díky němu a jeho soukromým lekcím mám i já vypracované svaly, ačkoli mám štíhlou postavu, a jsem vůbec nejlepší rváčka na škole. Ani kluci si na mě nedovolují. Sice to chtělo pár přeražených nosů a vykloubených čelistí, ale stálo to za to.

Právě proto jsem se sebrala a Lucase poslechla. Ve svém pokoji jsem si pobrala pyžamo a vešla do své soukromé koupelny. V našem domě má každý pokoj, kromě obýváku, kuchyně, garáže a pracoven, samozřejmě, svou vlastní koupelnu. Ještě máme jednu centrální, ale tu skoro nikdo nepoužívá.

Osprchovala jsem se, oblékla se do pyžama a vyčistila si zuby. Do postele jsem ulehala s otázkou, co se to vlastně děje. Moje poslední myšlenka před tím, než jsem usnula, patřila rodičům.

***

Ráno dalšího dne mě probudily hlasy. Šly z přízemí. Rozeznala jsem bratra, ale ten druhý hlas ne. I když... byl mi nějak povědomý. Pak mi to došlo. Zněl jako ta paní, co včera volala. A v tu chvíli jako by mi sepnulo v hlavě. Volala ta paní, ale Lucas mi řekl, že to byli rodiče. V myšlenkách se mi okamžitě začaly tvořit nejrůznější scénáře, jeden horší než dalších několik. Potlačila jsem nutkání seběhnout do kuchyně a zjistit, co se děje, a namísto toho jsem šla radši do koupelny, kde jsem ze sebe udělala člověka. Teprve pak jsem se vydala ke schodům.

Scházela jsem je rychle, ale snažila se, aby to nevypadalo, jako že jsem je sbíhala. Jak se zdálo, úspěšně. Vešla jsem do kuchyně.

První, čeho jsem si všimla, byl Lucas. Tedy, ne že bych si ho jindy nevšímala nebo tak, ale seděl doslova zhroucený na židli, hlavu v dlaních, a brečel. Naplno. Slzy mu tekly po tvářích, které měl celé červené. Předpokládala jsem, že z toho, že si je pořád utíral. Druhá a jediná další věc, nebo spíš osoba, na kterou jsem zaměřila svou pozornost, byla starší žena v tmavě modrém kostýmku sedící s hrnkem kávy u stolu.

„D-dobrý den," vykoktala jsem pozdrav. Ta žena na mě upřela pohled tmavě hnědých očí nad obroučkami brýlí.

„Andrea Biersack?" zeptala se mě. Přikývla jsem. „Dobrá, radši se posaďte," kývla hlavou směrem na volné místo vedle Lucase. „Musím vám něco oznámit," dodala. Hrůzostrašné scénáře v mé hlavě začaly nabývat na síle. Zatočila se mi hlava. Radši jsem si sedla. Další slova té ženy mě utvrdila v tom, že poslechnout ji byl dobrý nápad.

„Včera večer kolem osmé hodiny večerní se stala na silnici číslo 32 dopravní nehoda." Další zamotání hlavy. Přes všechny scénáře v mé hlavě se začal jeden drát na povrch. Ten, ve kterém figurovalo auto a hodně krve. Chytila jsem se židle pevně oběma rukama.

„Vaše rodiče, Jacka a Elisabeth Biersackovi-"

„Biersack," přerušila jsem ji. V podstatě jsem to zavrčela. Všichni komolili naše příjmení.

„Dobrá tedy, Jacka a Elisabeth Biersack, kteří zrovna jeli na motorce tímto směrem, srazilo nákladní auto. Oba byli na místě mrtví. Je mi to líto," dodala ještě, ale to už jsem téměř nevnímala. V hlavě mi rezonovala její slova. Byli na místě mrtví. Byli na místě mrtví. Byli... mrtví... Začalo mi pískat v uších. Najednou jako bych byla sama. Měla jsem pocit, že jsem místo srdce měla jednu obrovskou díru. Jako by mi do něj někdo vrazil nůž a pak ho vytáhl. To prázdno, ta bolest... Nechala jsem slzy volně téct po tvářích. Vpíjely se mi do lemu trička, ale skoro jsem to nevnímala. Ta nejhorší možnost se stala pravdou. To není možné.

„To není pravda," dostala jsem ze sebe mezi vzlyky. „To prostě nemůže být pravda!"

Paní si povzdechla. „Bohužel, ano, je. Váš strýc už včera provedl identifikaci."

„Ne," vrtěla jsem dál zběsile hlavou. Odmítala jsem si to připustit. Ucítila jsem, jak mě Lucas vzal kolem ramen.

„Ššš," začal mě uklidňovat jako malou. Zabořila jsem mu obličej do prohlubně mezi krkem a ramenem a brečela dál, nedbajíc toho, že mu zmáčím celé tričko. Kdo by sakra řešil teď něco tak irelevantního jako mokré triko?

Zaslechla jsem, že ta paní a Lucas ještě něco řeší, ale nevnímala jsem to. Plně mě zaměstnávalo přijímání ztráty mých rodičů.

Nevím, co se dělo dál, ale musela jsem usnout. Pamatuji si, že se mi zdály samé noční můry. Byla to jedna z nejhorších nocí, nebo dní?, které jsem zažila. Aspoň zatím.