Nezvratný osud

Spálený oběd

„Tak, to by pro dnešek bylo všechno. Stav se ještě příští týden a potom..."

„No, já nevím, jak pak budu mít čas," skočila jsem psycholožce do řeči. „Začne školní rok já a nevím, jak budu mít rozvrh a tak," vysvětlila jsem. Psycholožka mi pokynula, abych se zase posadila. Nechtěla jsem dělat problémy, a tak jsem ji poslechla.

„A kam to vlastně chodíš?" složila ruce na stůl.

„Na městskou základku," odpověděla jsem jednoduše. Psycholožka se zamyslela.

„No, tak v tom případě si myslím, že se určitě ještě uvidíme. Teda jestli nejdeš do jiného města," podotkla. Zavrtěla jsem hlavou.

„Tak dobře. Vyhovovala by ti sobota za tři týdny?" zeptala se a otevřela svůj diář. Já rozsvítila mobil a podívala se do kalendáře, jestli na ten termín mám volno.

„Nic na plánu nemám," řekla jsem. Psycholožka se pousmála.

„Výborně, budu tě očekávat někdy odpoledne, ještě se ozvu. Pro dnešek už to bude všechno. Myslím, že na tebe tvoje kamarádka pořád čeká," rozloučila se a pokynula mi ke dveřím.

„Na shledanou," rozloučila jsem se i já a vyšla do čekárny.

„Tak co?" vypálila na mě Sára, sotva se za mnou zavřely dveře.

„No, záleží na tom, co tím ,co' máš na mysli," odpověděla jsem neurčitě. Sára mě probodla pohledem. Povzdechla jsem si.

„Tak fajn. Snažila se ze mě vytáhnout, co se stalo, jak to zvládám a ptala se mě na školu, kam chodím, a tak," vypověděla jsem. O pravém důvodu mojí návštěvy, tedy zápěstí, jsem se nezmínila.

Vyšly jsme se Sárou ven, když už to nevydržela, popadla mě za ramena a otočila si mě k sobě.

„Podívej, Andy, já sice nevím, co se na tom hřbitově stalo, ale držela jsem ti ruku, abys nevykrvácela. A je mi jasné, že takhle hladké řezy umí udělat jen pár věcí. A taky moc dobře vím, že žiletka se dá dobře schovat do mobilu. Takže. Proč se sakra řežeš?" vysypala na mě. Stála jsem ohromená, neschopná jediného slova. Sára se mnou zatřásla. „Andy!" zaječela mi do obličeje, a to mě probralo.

„Sáro, pusť mě," zavrčela jsem a pokusila se neúspěšně vykroutit z jejího sevření.

„Není to tak, jak si myslíš. Ano, mám pod krytem žiletku, ano, dřív jsem se pořezala, abych vyventilovala všechno, co mě ničilo. A ano, je mi jasné, že to ze hřbitova jsou stopy po žiletce, ale já si vůbec neuvědomuju, že bych něco takového udělala. V jednu chvíli jsem psala, potom tma, a nakonec jsem se probrala v nemocnici! Já vůbec nevím, jak se to stalo, rozumíš?" křičela jsem. Nechtěla jsem na ni zvyšovat hlas, ale bylo to tak nějak automaticky. Sára mě vyděšeně pustila a ustoupila o několik kroků dozadu.

„Ne, Sáro, já se omlouvám, nechtěla jsem křičet, já vůbec nevím, co to do mě..." nedořekla jsem, protože Sára dvěma kroky překonala vzdálenost mezi námi a sevřela mě v objetí.

„Ššš, já se omlouvám, neměla jsem se to z tebe snažit vytáhnout," začala se pro změnu omlouvat ona. Pousmála jsem se a odtáhla se.

„Všechno odpuštěno," zašklebila jsem se.

„Nápodobně," zakřenila se taky a obě jsme se rozesmály.

„Volal Lucas, řekla jsem mu, že jsme šly na čokoládu, a když s tebou chtěl mluvit, tak jsem si vymyslela, že jsi šla na záchod," řekla mi Sára, zatímco jsme si navazovaly helmy. Usmála jsem se na ni.

„Jsi nejlepší. Mimochodem, co děláš za tři týdny ve stejnou dobu?" nadhodila jsem, když jsem si za ni sedala. Sára se na mě otočila.

„Další sezení?" Přikývla jsem.

„A nechceš, aby o tom kdokoli věděl?" Další přikývnutí.

„A víš, že Danny něco tuší?" Znova jsem přikývla, ale uprostřed pohybu mi vlastně došlo, co že mi to řekla.

„Cože?" vyjekla jsem. Sára pokývala hlavou.

„Prý už něco tušil dřív, ale ten hřbitov ho v tom jenom ujistil," sdělila mi Sára, načež nastartovala motorku a já měla chvíli na přemýšlení.

„Ještě jednou děkuju," rozloučila jsem se se Sárou a vydala se domů.

Ve dveřích mě přivítal pach spálených palačinek.

„Lucasi?" zavolala jsem opatrně do chodby. Z kuchyně zazněly nadávky.

„Čus, ségra!" zakřičel na mě zpátky. Skopla jsem z nohou tenisky, ani jsem je neuklidila, bundu jsem pověsila k ostatním a klíče skončily na botníku. A já se vřítila do kuchyně.

„Co to tady proboha vyvádíš?" zděsila jsem se, ačkoli podle pachu to šlo snadno poznat. Lucas se na mě provinile podíval.

„Chtěl jsem připravit oběd," fňuknul. Musela jsem se zasmát tomu, jak vypadal. V mámině zástěře a celý od mouky vypadal vážně... k smíchu. Nemohla jsem si pomoct, vytáhla jsem mobil.

„Úsměv," zakřenila jsem se, zatímco Lucas se na snímku tvářil pohoršeně, což mu ještě přidalo na vtipnosti. Položila jsem mobil na stůl a přešla k němu.

„Tak ukaž," povzdechla jsem si a přebrala do rukou Lucasovuvařečku. „A nachystej mi dva talíře," houkla jsem ještě, než jsem se začalavěnovat té pohromě, kterou můj bratr způsobil.