Nezvratný osud

Elfrída 2/2

V pokoji jsem se zpátky na zem a před sebe položila krabici z půdy. Začala jsem z ní vytahovat všechny věci. Deníky jsem položila k tomu, který jsem už měla. Bylo tam hodně věcí.

Dvě fotky, plyšový medvídek, staré tričko neurčité vybledlé barvy, plnící pero, usušený květ kopretiny, svazek klíčů, starý popsaný papír, což, jak jsem zjistila po bližším prozkoumání, byly noty, náhrdelník s náušnicemi a broží, zlatý masivní prsten a několik obálek, nejspíš dopisů.

Rozložila jsem si to všechno kolem sebe a popadla první deník.

23.

- Dnešek se do historie zapíše jako významný den. Máma sice tvrdí, že to je jen mou bujnou fantazií, ale já věřím, že tenhle deník se jednou stane významným historickým předmětem.

Dnes, v den mých čtrnáctých narozenin, jsem od táty dostal tenhle sešit. Budu podrobně zapisovat svůj život. Není nic jednoduchého být někým, koho svět nemá rád. A já doufám, že tenhle deník jednou někomu pomůže.

Dohrálo CD, takže jsem se zvedla a vyměnila disk za Not For Your Ears od Evanescence. Vrátila jsem se zpátky na zem a začala číst.

***

„Ségra? Žiješ?" dolehl ke mně hlas mého bratra tlumený dveřmi. Prudce jsem se narovnala.

„Co se děje?" vyjekla jsem až moc nahlas. Lucas se jen zasmál.

„Já jen, že jedu na ten slet, do parku ke krkavci," oznámil mi. Plácla jsem se do čela. Málem bych na to zapomněla.

„V kolik tě mám přijít vyzvednout?" zeptala jsem se. Tak nějak jsem tušila, že to bude potřeba. Jak tak partu znám, nejen Jack poteče proudem.

„Tak kolem půl třetí?" odtušil. Zakoulela jsem očima, ačkoli mě Lucas neviděl.

„Nešlo by to dřív?" nahodila jsem zmučený tón. Lucas se za dveřmi jen zasmál.

„No tak, Andy, moc dobře víš, že ne."

„Fajn. Ale ne později!" prohlásila jsem a zvedla hlasitost hudby na znamení, že rozhovor je u konce. Ještě jsem slyšela, jak se Lucas cestou z domu pochechtává.

Nechala jsem to být a znovu se začetla do deníků.

***

Zjistila jsem, že pisatel se jmenoval Dominik. Byl to Žid. On a jeho matka byli z Česka, ale jeho otec byl Němec a patřil k takzvaným nadlidem. Když bylo Dominikovi čtrnáct, dostal od otce svůj první deník. A tak začal skoro každý den zapisovat. Nic moc zajímavého se nedělo, až do jeho patnáctých narozenin.

Ten den uviděl svého otce naposled. Nebo v té době si to aspoň myslel. Otec od nich odešel a Dominik se se svou matkou začal schovávat. Nevěděl, co se děje, a jeho matka mu nechtěla nic říct. A pak, jednoho krásného bouřlivého dne, když se schovávali v kostele, se jeho otec objevil. To už bylo v polovině druhého deníku.

Začali utíkat všichni společně, Dominik pořád o ničem nevěděl. A pak začal třetí deník s názvem Elfrída. To už bylo Dominikovi skoro osmnáct. Hned na začátku tohoto deníku se jeho rodiče ošklivě pohádali a v noci se Dominikova matka sebrala a společně s ním utekla. Schovali se opět v kostele a Dominik se konečně dozvěděl, co se to vlastně děje. Že jakýsi podivín se rozhodl, že pro ně není místo, a proto začal Židy, ke kterým Dominik i jeho matka patřili, svážet do takzvaných sběrných táborů, odkud pak byli převáženi do eliminačních táborů. Nebo tak to aspoň Dominik popisoval.

Začal dlouhý útěk, až se se svou matkou dostal do starého, téměř neobývaného městečka. Vybrali si jednu vilu, na jejím štítu byl nápis Elfrída, tedy stejný jako jméno jeho matky, a na rok se zde usadili. U těchto zápisků byl přiložen starý snímek naší vily.

Dominikova matka byla zdravotnice, a tak si zde založila nemocnici pro pocestné. Jejími nejčastějšími hosty byli zranění prchající Židé.

Žili tady rok, než se objevil Dominikův otec. A to byl poslední zápisek.

24.
- Nevěřil jsem, že ho ještě někdy uvidím, ale je tady. Když ho matka viděla přicházet, poslala mě do třetího poschodí k nemocným. Schoval jsem se ale jen o patro výš a hned ke schodům, abych slyšel, co se děje.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Táta tvrdil, že nás prý schová, ale moc jsem tomu nevěřil. Ale máma na mě volá, že prý musíme jít. Předchozí deníky jsem i s máminou sadou šperků a pár dalšími věcmi schoval na půdě. Už nemám čas. Donesu tam ještě tenhle a pak už musím jít za nimi.

Tímhle deníky končily. Zajímalo by mě, jak to bylo s Dominikem dál, ale neměla jsem jedinou možnost, jak se to dozvědět. Potom jsem si ještě přečetla přiložené dopisy. Bylo od Dominikova otce pro jeho matku. Znovu jsem si prohlédla všechny ty věci, co tomu chlapci patřily, a i s deníky, do kterých jsem založila kopretinu, co Dominik dostal od své milé, jsem je vrátila zpátky do krabice. Měla jsem nutkání nechat si klíče, údajně od chodeb vedoucích ze sklepa, ale na to jsem měla až moc velký strach. A tak jsem je hodila do krabice za ostatními věcmi.

Třetím patrem jsem jen rychle prošla, už jsem věděla, co za atmosféru na mě tady vždycky dýchalo.

Na půdě jsem krabici položila tam, kde jsem ji našla, a vrátila se zpátky dolů. V kuchyni jsem si udělala rychlou večeři, bylo po deváté hodině, a šla jsem si lehnout do obýváku na gauč. Za pár hodin stejně budu muset pro bratra, takže nikomu nebude vadit, že si zdřímnu tady.

Nastavila jsem si na mobilu budík, kterým mě měl vzbudit půl hodinky před domluveným časem, zapnula si potichu TV REBEL a rockovými a metalovými songy jsem se nechala ukolébat ke spánku.