Nezvratný osud

Steampunková Nikol

Učitele jsem poslouchala, ale ne tak uchváceně jako barbie a šampónci vepředu. Po očku jsem pořád pokukovala po osobě vedle sebe. Všimla jsem si, že byla oblečená dost netradičně. Ale co mám říkat já, že?

Moje sousedka měla vysoké tmavě hnědé kozačky, tmavě červené krátké šaty, hnědé rukavičky a něco na způsob korzetu, takhle od pohledu jsem si nebyla jistá. Na lavici před ní ležel hnědý, vypadal jako sametový, klobouk, možná spíš cylindr, a na přední straně bylo udělané bílé šněrování. Na krempě měla položené steampunkové brýle. Byla jsem si jistá, že je to steampunkerka. Co jiného taky?

Všimla jsem si, že pod šaty měla kolem krku protažená sluchátka, jedno schované v rukávu, druhé v levém uchu, přes které měla přehozené zvlněné hnědé vlasy, v polovině přecházející do blond. Oči měla podobně jako já obtažené černou tužkou, ale ne tak výrazně. Rtěnkou jsme se taky lišily. Zatímco já jsem měla tmavě fialovou, někdo by možná řekl temně růžovou, ona sytě rudou.

„Co to posloucháš?" riskla jsem to a zeptala se jí šeptem. Vrhla po mně nenávistným pohledem, ale když pochopila, že neustoupím, s povzdechnutím vytáhla druhé sluchátko z rukávu a naznačila mi, abych se naklonila blíž. Dala mi sluchátko k uchu. Zaposlouchala jsem se.

„It brings out the worst in me

When you're not around

I missed the sound of your voice

The silence seems so loud

Cause there's no one else

Since I found you

I know it's been so hard

You should know..."

Překvapeně jsem se odtáhla.

„Já vím, neznáš to. Nikdo je nezná," pronesla mírně nenávistně. Zavrtěla jsem hlavou.

„Já Crüe znám," podotkla jsem. Moje sousedka vyvalila oči.

„To jako fakt? Ty znáš Mötley Crüe?" vyjekla potichu. Přikývla jsem. „No, to je teda něco," vydechla. „Jsi první, kdo je zná!" vysvětlila mi. Musela jsem se tomu pousmát. Rázem z ní byl někdo úplně jiný. Hudba nepopře svou vlastnost prolamovat ledy a spojovat lidi.

„Tak v tom případě pro tebe mám jednu, možná zásadní informaci," řekla jsem.

„A to?" povytáhla obočí. Zájem nahradil předchozí nevraživost na plné čáře.

Natáhla jsem k ní ruku. „Jmenuju se Andy Sixx Biersack," představila jsem se jí zkrácenou verzí svého jména.

„Biersack?" podivila se. „To zní anglicky."

„Spíš americky," poupravila jsem ji a pousmála se.

„Počkej," zamyslela se. „Takže ty jsi z Ameriky?" ujistila se. Přikývla jsem. „A jaké to tam je?" zeptala se dychtivě. To mě rozesmálo.

„Já vlastně nevím. Připadá mi to tam skoro stejné jako tady," vysvětlila jsem a spolužačka rázem posmutněla.

„To je škoda," řekla. Přitakala jsem.

„Moje druhé příjmení je Sixx," zopakovala jsem důvod, proč jsem se představila. Nechápavě se na mě podívala. „A to mi říkáš proč... Počkej, jako Sixx? Se dvěma X?" vyhrkla, jak jí to začalo docházet. Přikývla jsem.

„Ale jak to? Přeci s Nikkim nejste příbuzní, ne? To je kravina," pálila otázku za otázkou.

„Sixx bylo mámino dívčí příjmení, ale rozhodla si ho nechat, stejně jako já s bráchou," vysvětlila jsem. „A ne, není to blbost. Příbuzní jsme," dodala jsem.