Nezvratný osud

Konečně doma

Pomalým krokem jsem došla na nejbližší zastávku autobusu. Do uší mi zpíval Ronnie Radke se skupinou Escape The Fate a já nevnímala okolí. Byl to skvělý pocit, být z nemocnice zase venku. Nikdo mi neříkal, co mám a nemám dělat, měla jsem absolutní svobodu.

Prošla jsem příliš blízko kolem jednoho z čekajících a levou rukou do něj vrazila.

„Pardon, omlouvám se," vyhrkla jsem a druhou rukou si vytrhla sluchátka z uší. Dotyčný jen něco nesrozumitelně zamumlal a jinak nic neřešil. Pokrčila jsem rameny, vrátila si sluchátka do uší a přesunula se na bezpečnější místo na čekání.

Do uší se mi rozezněla další písnička od ETF, tentokrát zpíval Craig Mabbitt. Craig, Ronnie... Náhoda, anebo mají jména mého bratra hlubší význam? Zavrtěla jsem nad tím hlavou. V levé ruce se mi, nejspíš kvůli nárazu do onoho člověka, začala ozývat bolest. To mě přivedlo na jiné myšlenky.

Přijel autobus, nastoupila jsem společně s ostatními. Moje mysl se vrátila zpátky k mému zápěstí. Popravdě, nebyla jsem vůbec nadšená z toho, že mi doktor dojednal sezení s psychologem. Jediné, co na tom bylo pozitivní, bylo, že nemusím k psychiatrovi. Důvodů, proč jsem tam nechtěla, bylo víc. Nejvíce jsem se ale obávala toho, že mě označí za psychicky labilního jedince nebezpečného pro své okolí a pošlou mě do léčebny. To by byl můj konec.

Tok mých myšlenek přerušil pískot brzd autobusu, který ke mně pronikl i přes Evanescence, kteří mi hráli v uších teď. Vykoukla jsem z okýnka, abych zjistila, že stojíme na mojí zastávce. Prosmýkla jsem se kolem ostatních cestujících a vyskočila ven. Vůni zpocených těl nahradily výfukové plyny a cigaretový kouř od jednoho z čekajících na zastávce. Nakrčila jsem nos. Nikdy jsem neměla ráda kouř. Nutil mě kašlat a smrděl mi. Nechápala jsem, jak někdo vůbec kouřit může. Bylo to nad moje chápání.

Nechala jsem být kouřícího kouřícím a vydala se po chodníku cestou domů. Míjela jsem obchody, knihovnu, školy, restaurace a další podobné a zatočila jsem do vilové ulice. Nejmenovala se tak, ale všichni ji jako vilovou znali. Proč, to si každý dokázal představit. Vila vedle vily, obrovské zahrady. Zabíraly téměř polovinu středu města. Člověk by se možná divil, proč vily nestojí spíš na kraji. Když jsem nad tím jednou jako malá přemýšlela, máma mi řekla, že původně to mělo být město bohatých, a proto byla jedna polovina obytná, takže samé vily, a druhá užitková, takže obchody, školy a podobně. To to bylo ještě malinké městečko. Později se kolem začaly přistavovat bytovky, rodinné domy a další stavby. Takže původní město byl pouze střed. Ostatní části, tedy východ, západ, sever a jih, byly přistavěny až dlouho poté.

Moje kroky mě zavedly před vilu Elfrídu. Já vím, trochu ujeté jméno, ale každá vila ve vilové čtvrti měla nějaké jméno, nejčastěji spojené s jeho historií. Elfrída byla ta naše. Nikdy jsem nijak extra nepátrala po tom, proč má takové šílené jméno. Ale možná by to stálo za pokus...

Odemkla jsem si velkou bránu a vešla na dvůr. Měli jsme oddělenou zahradu ode dvora. Na záhoncích máma pěstovala zeleninu a neměla ráda, když jsme se jí tam zbytečně motali. Což mi připomíná, že bych se tam měla jít podívat.

Prošla jsem kolem garáže, která nebyla součástí vily, a všimla si, že Lucas už je tady. Aby taky ne, když nemusel jet tou šílenou MHD.

Odemkla jsem vchodové dveře, zhluboka se nadechla a překročila práh. Domov, sladký domov. Došla jsem k botníku, skopla černé kožené boty a klíče hodila na již zmiňovaný kus nábytku, vysoký asi tak metr.

„Jsem doma!" zavolala jsem přes celé přízemí, dokonce možná i patro.

Ve dveřích do kuchyně se objevila silueta. „To je výborné," řekla upřímně. Ztuhla jsem na místě. Tohle nebyl Lucas. Než jsem stihla cokoli udělat, neznámý pár kroky překonal vzdálenost mezi námi a já skončila v jeho objetí. Až teprve teď jsem si všimla, kdo to vlastně je.

„Strejdo Roberte?" zeptala jsem se překvapeně. Oslovený mě pustil a rozesmál se.

„A koho jsi čekala, Potěmkina?" zasmál se. Zavrtěla jsem hlavou, ale to už mě strejda vzal za levou ruku a táhl mě do kuchyně. Neubránila jsem se tichému bolestnému syknutí, když se ozvaly dosud úplně nezahojené rány.

„Kde je Lucas?" zeptala jsem se, když mě strejda donutil posadit se ke stolu.

„U sebe, prý si musel jít něco vyřídit," mrknul na mě a postavil před nás dva kouřící hrnky.

„Víš, že máte vážně dobrou kávu?" ozval se, zatímco upíjel ze svého hrnku. Okamžitě jsem mrkla do toho svého. Já totiž kávu nepiju. Zatím.

Robert si všimnul mého zaváhání. „Neboj, tobě jsem udělal čokoládu. Lucas se zmínil, že ji máš ráda," zazubil se. Páni, dneska má nějakou dobrou náladu.

„A má pravdu," odpověděla jsem malinko nepřítomně. Přemýšlela jsem nad tím, proč vlastně strejda pije kávu našich rodičů?

Jako by věděl, kam se moje myšlenky ubíraly. Položil hrnek a stiskl mi ruku.

„Lucas říkal, že ty ji nepiješ a on snad pije jinou značku či co, takže ji prý můžu vypít. Že jim to vadit nebude," řekl jemně. Nezmohla jsem se na nic jiného než na přikývnutí.

„A tak jsem si říkal, vadilo by vám hodně, kdybych si ji tady nechal, abych ji mohl pít na návštěvách?" nadzvedl zvědavě obočí. Myšlenka té věty šla nějak mimo mě. Nechápavě jsem se na Roberta zamračila. „Jak to myslíš, nestěhujeme se snad s bráchou k vám?" zeptala jsem se. Strejdovi se zablesklo v očích.

„Tenhle dům jste zdědili. Až vám bude osmnáct, každý dostanete jednu polovinu. Do té doby ale musíte bydlet u nás," dal se do vysvětlování. „S Mary jsme se dohodli na tom, že, pokud s tím budete souhlasit, samozřejmě, byste ty a Lucas mohli oficiálně bydlet u nás, tak, jak máte, ale v reálu byste zůstali tady." Ani nedomluvil a už jsem strejdovi skočila radostí kolem krku.

„To je ten nejlepší nápad, jaký jsem za posledních pár týdnů slyšela!" vypískla jsem.

„Říkal jsem, že bude nadšená," ozval se za námi bratrův hlas.

„Že souhlasíš," udělala jsem na něj psí oči. Lucas se zašklebil a upil mi čokoládu z hrnku. Ohnala jsem se po něm, ale radost z nenadálého vývoje situace mi tím nezkazil.

„Ale počítejte s tím, že vás budu jednou týdně jezdit kontrolovat," připomněl strejda. Oba jsme s bratrem přikývli. Lucas se usmíval a já byla neskonale šťastná. Můžeme zůstat doma!

Nakonec u nás strejda Robert přespal. Večer jsme si povídali, snažil se ze mě vytáhnout, co se stalo, že jsem musela jet do nemocnice. Ze začátku se mi do toho moc nechtělo, ale ve finále jsme mu s Lucasem podali zkrácenou upravenou verzi, jejíž naprostou většinu odvyprávěl právě můj bratr.