Nezvratný osud

Hrom burácí

„Ale ale, podívejme, kohopak to tu máme."

Majiteli toho hlasu bych už vážně ráda rozmlátila reprák. Teda pardon, hubu. I když v jeho případě je vlastně docela jedno, jaký výraz se použije.

Marek s Alenou a svými třemi svědky si nakráčeli na hřiště. Sevřela jsem dlaně schované v rukávech mojí úžasné Pikachu mikiny v pěsti. Nikol vedle mě zaskřípala zuby. Hromadně jsme sešli dolů na běžeckou dráhu. Marek a jeho parta se zastavili u fotbalové brány. Marek svým poskokům něco řekl a rozešel se k nám. Sám.

„Počkejte tady," poprosila jsem Nikol, Jerryho, Sáru a Ondru a vyšla Markovi naproti. Zastavili jsme se asi metr od sebe.

„Kdo to jako má být?" vyjel na mě a kývnul hlavou směrem k mým přátelům. Založila jsem si ruce na prsou.

„Mí svědci," vysvětlila jsem.

„Nejsou od nás ze školy," oznámil mi. Pokývla jsem hlavou: „Já vím."

„Tak..."

„Nebylo řečeno, že musí být od nás," utnula jsem Marka. Tomu sklaplo. Malé vítězství pro mě.

„Dobře," přikývnul nakonec ne zrovna ochotně. „Připravená?" nadzvednul obočí. Přikývla jsem. Marek se otočil ke svým.

„Aleši, Aleno," oslovil dva z nich a ti se k nám vydali. Ohlédla jsem se na své a kývla. Nikol s Jerrym vyrazili k nám, jak jsme byli domluvení. Všimla jsem si, že Jerry držel Nikol povzbudivě za ruku a něco jí šeptal. Za chvíli už byli všichni čtyři u nás.

„Pěkně z ruky do ruky," poručil si Marek. Povzdechla jsem si. Proč z toho proboha dělá takové divadlo?

Jerry jen velmi neochotně předal Nikol Alešovi a sevřel Alenu tak, aby se jí dotýkal co nejméně, ale aby se mu nemohla vykroutit. Nikol vyděšeně vypískla, jak ji Aleš bolestivě stiskl zápěstí a přitáhl si ji k sobě.

„Počkej," otočila jsem se ještě na Jerryho. Marek nás ostražitě sledoval. Sundala jsem si mikinu a podala ji Jerrymu. Kývla jsem, že je to všechno, a otočila se zpátky, čelem k Markovi, teď už jen v černých legínách a bílém tílku.

Marek zvýšil hlas, aby ho slyšely obě skupiny.

„Žádné zasahování. Tohle je čistě jen mezi námi," ukázal na sebe a na mě. Postavili jsme se doprostřed trávníku, čelem k sobě.

„Připravená?" zašklebil se Marek.

„Jako nikdy," odpověděla jsem bez emocí. Koutkem oka jsem zaregistrovala, že jeden z Markových svědků olízl Nikol tvář, zatímco ji další držel. Už kvůli ní to musím vyhrát. Zhnuseně jsem se otřásala. A to nejspíš byla ta chvíle, na kterou Marek čekal. Vyrazil.

Jeho pěst zamířila na můj obličej. Zaklonila jsem se, takže jsem se dostala z dosahu a Markova ruka nade mnou neškodně prolétla. Využila jsem svého záklonu, natáhla ruce a udělala přemet z mostu. Švihem jsem vykopla nohy, jedním chodidlem jsem udeřila Marka zespodu do čelisti. Skončila jsem o kus dál na nohou. Marek si odplivl.

„Tak ty takhle, jo?" zavrčel. Neodpověděla jsem. Marek proti mně vyrazil pěstmi. Schytala jsem několik úderů, z nosu mi tekla krev. Nejspíše hodil všechny zásady stranou a nevadilo mu mrzačit holku.

Ze své strany jsem zaslechla nějaký křik, tipla bych, že Sářin, ale ignorovala jsem to. Zaměřila jsem se na toho člověka před sebou a začala ustupovat pod náporem další série úderů. Bylo na čase začít něco dělat. Marek nevypadal vůbec unaveně. Pokud to takhle půjde dál, unavím ho a pak bude mnohem jednodušší ho porazit. Na druhou stranu, v tu dobu už budu pravděpodobně totálně zmlácená.

Přestala jsem ustupovat. Marek udělal ještě další dva kroky ke mně, než mu to došlo. V tu chvíli se na malou chviličku zarazil, ale to mi stačilo k tomu, abych mu svou těžkou botou tvrdě dupla na nohu. Sice jsem si myslela, že glády na tohle nebudou ideální, ale vyplatilo se mi si je nechat. S uspokojením jsem sledovala, jak se v Markově tváři vystřídal údiv, bolest, a pak vztek.

„Ty malá mrch..." nedořekl, protože jsem ho znovu překvapila. Asi čekal útok, pravou stranu si bránil, ale toho jsem využila a zaútočila levou rukou zespodu přímo do jeho čelisti. Úder následoval perfektní pravý hák, kterému se Marek přes slzy v očích, následek předchozí rány, nevyhnul. S uspokojením jsem pohlédla na rudnoucí flek na Markově tváři. Marek uskočil o pár kroků zpátky. Toho jsem využila a začala ho zasypávat ranami, před kterými ustupoval. Byl to vážně skvělý pocit, když přede mnou couval, kor když byl minimálně o hlavu vyšší.

Začala jsem úmyslně směřovat spíš na Markův obličej, aby si ho chránil víc. Výsledek se dostavil okamžitě a já vykopla po Markově koleni. Uvědomovala jsem si, že mu tím můžu koleno trvale poškodit, a proto jsem vlastně byla ráda, když stihnul včas uhnout, což ale znamenalo, že síla daná do výkopu nedopadla na nic, co by ji zpomalilo, a já letěla dopředu, obličejem přímo na Markovu pěst. Oko mi zapulzovalo a začalo mi napuchat. No nazdar.