Nezvratný osud

Odhalené tajemství

Michal

V dálce jsem zahlédnul modré světlo. Policie. Ach jo, nesnáším silniční kontroly. Zpomalil jsem na nejvyšší povolenou rychlost a tvářil se nenápadně. Stejně mě přes sklo helmy nemohli vidět. Štěstí dneska stálo při mně, projel jsem bez povšimnutí. Výjimečně. Většinou jsem to byl já, koho stavěli, ale dneska naštěstí ne.

Nedojel jsem o moc dál, když jsem stejně musel zastavit. Důvodem byla Metallica a jejich Unforgiven. Zmučeně jsem obrátil oči v sloup a zajel na krajnici. Sundal jsem si helmu a chvíli štrachal v kapsách, než jsem mobil konečně našel. Podíval jsem se na displej. Lucas? Co asi tak může chtít?

„Děje se něco?" vypálil jsem rovnou, sotva jsem hovor přijal.

„Čau, Michale," pozdravil mě Lucas. Na chvíli se odmlčel.

„Mohl bys přijet?" Pokrčil jsem rameny, ačkoli to Lucas nemohl vidět.

„No, asi mohl. Tak za deset minut?" navrhnul jsem.

„Můžeš přijet k nám? A nešlo by to malinko rychleji?" Lucasův hlas zněl prosebně. Ohlédl jsem se na policii.

„Tak za sedm max, rychleji to nepůjde," odvětil jsem.

„Ok, budu tě čekat," rozloučil se Lucas a zavěsil. Odtáhl jsem mobil od ucha a zmateně se podíval na displej, jako by mi snad mohl říct něco víc.

„Co se to sakra děje?" zamumlal jsem, ale nasadil si helmu zpátky na hlavu a vyjel na cestu. Ve chvíli, kdy mi policie zmizela z dohledu za zatáčkou, jsem přidal plyn a zamířil si to směrem k Lucasovi domů.

„Teda, ty vypadáš," vypadlo ze mě, sotva Lucas vylezl ze dveří. Levé oko měl zavřené a začínalo fialovět, roztržený ret, doškrábané ruce...

„Díky, opravdu umíš potěšit," zašklebil se Lucas, zatímco mi kulhal otevřít branku. Syknul bolestí, jak se mu znovu otevřela rána na rtu.

„No, to bude zábava, až se ségra vrátí domů," zamumlal potichu anglicky, ale rozuměl jsem mu. Rozhodl jsem se to nechat bez komentáře, ostatně to pro mě určené nebylo.

„Pojď dál," vyzval mě. Zamířil jsem rovnou ke garáži, abych si o ni opřel motorku. Neodolal jsem a nakouknul dovnitř.

„Kdes ji tak zřídil?" povytáhl jsem obočí a kývnul hlavou k Lucasově stroji.

„Vysvětlím ti to u hrnku kafe," řekl a zavedl mě dovnitř. Boty a bundu jsem nechal v předsíni a rovnou zamířil do kuchyně, kde jsem si sedl ke stolu. Lucas se přišoural a dal vařit vodu. Ticho přerušovalo jen syčení rychlovarné konvice. Za chvíli už přede mnou stál hrnek kávy a Lucas ztěžka dosednul na jednu z židlí.

„Takže?" nadhodil jsem. Lucas upil z hrnku a zhluboka se nadechl.

„Pamatuješ, jak jsem ti říkal o té firmě, co údajně založil můj strýc?" zeptal se. Přikývl jsem. Stalo se to jen asi týden po tom, co pan a paní Biersack přišli o život. Lucasův strýc měl údajně založit jakousi firmu na výrobu... vlastně ani nevím přesně čeho. Ale na tom nezáleželo. Lucas měl podezření, že se ve skutečnosti jedná o něco úplně jiného, ale nehodlal mi říct o co, dokud si nebyl úplně jistý. A jak se zdálo, ta situace právě nastala.

„Když tady byl Robert naposledy," spustil Lucas, „měl docela podezřelý telefonát. Myslel jsem si, že se jedná o tu firmu, a tak jsem tak trochu odposlouchával." Lucas chvíli mluvil, než se dostal k tomu podstatnému.

„Michale, můj strýc pašuje drogy," upřel na mě pohled. Zalapal jsem po dechu. Tak tohle jsem nečekal.

„A víš to jistě? Nemohl ses přeslechnout?" navrhnul jsem. Lucas zavrtěl hlavou. „Sorry, kámo, ale slova jako heroin, kokain, marihuana, extáze nebo pervitin se jen tak přeslechnout nedají. Obzvláště když jsou použité hned za sebou. Co mě ale docela překvapilo, že Robert pokrývá tak širokou škálu," řekl.

„A co to má společného s tím, jak jsi zřízený ty a tvoje motorka?" nadhodil jsem.

„Jo, tohle," plácnul se do čela Lucas a vzápětí si vynadal do asshole, jak ho to muselo bolet.

„Jel jsem Roberta sledovat," přiznal.

„Bože, ty seš pako," vydechl jsem.

„Stačí Lucas. Robert měl nejspíš podezření, že něco tuším, a tak na mě nasadil partu fakt divnejch týpků," vysvětlil. Když si všimnul, že se nadechuji k otázce, pokračoval: „Kdyby byl jeden nebo dva, sundal bych je, ale Robert jich na mě poslal asi sedm."

„Tak to už je moc," uznal jsem. Chtěl jsem ještě něco dodat, ale znovu mi začal hrát mobil. Opět Metallica, ale tentokrát Master of Puppets. Proč mě shání SJ? Ve stejnou chvíli se rozezvonil i Lucasův telefon. Podle vyzvánění, Alice Coopera, to byl Ondra. Podívali jsme se po sobě a naráz zvedli.

„Čau, Michale, prosím tě, máš čas?" vypálila SJ.

„Nu, v podstatě jo," odpověděl jsem a koutkem oka pozoroval Lucase, který odpovídal Ondrovi něco podobného jako já.

„Tak se okamžitě seber a přijeď do nemocnice. Andy má rozbitou hlavu..."

„No do prdele," zanadával Lucas. „Hned jsem tam," houknul ještě do telefonu a zavěsil.

„Oki, za chvíli tam budu," rozloučil jsem se s SJ a zavěsil. Lucas i já jsme vystřelili do chodby, kde jsme se obuli, vzali si bundy a vyšli ven.

„Co proboha zase vyváděla?" zapřemýšlel Lucas. Na to jsem mu neměl co odpovědět. Došel jsem si pro motorku a znovu pohlédl na tu Lucasovu. Na tomhle, zvlášť, když nevidí na jedno oko, jet nemůže.

„Jeď se mnou," navrhnul jsem, zatímco za mnou kulhal.

„Díky," zašeptal potichu, jak mi skoro nestíhal. Musel na tom být mnohem hůř, než jak dával najevo.

„Tak si naskoč," nasedl jsem. Lucas skočil za mě a vyjeli jsme. Na místě jsme byli v podstatě hned. Lucas okamžitě seskočil na zem a hnal se ke dveřím. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a slezl z motorky. Dovedl jsem ji k jednomu ze dvou míst, která už obsadili ostatní. Až pak jsem vyrazil dovnitř.