Nezvratný osud

Pátrání

Lucas

„Andy, pojď dolů," zavolal jsem na sestru z kuchyně a donesl na stůl dva kyblíky zmrzliny, pro mě citrónovou a pro Andy granátové jablko. Naše nejoblíbenější. Daly se strašně špatně sehnat, ale rodiče objevili jeden zaprděný krámek, kde měli snad nekonečný výběr.

Nic. Kde se sakra loudá?

„Andy, zmrzlina je na stole!" Zase nic.

„Andreo, neštvi mě. Mám si pro tebe snad přijít?" Ticho.

„Andreo Denniso Deanno Sixx Biersack, mazej dolů!" zaječel jsem naštvaně na celý dům. Žádná odpověď.

„Já ji zaškrtím," zamumlal jsem si pro sebe a vyběhl schody do patra. Došel jsem až na konec chodby a zaklepal na černé dveře Andyina pokoje. Čekal jsem, že vyletí naštvaně ven, proč ji ruším, ale nestalo se tak. Pokrčil jsem rameny a stiskl kliku. Do jejího pokoje sice nechodím, ale tohle je výjimečná situace.

Okamžitě se do mě opřel závan ledového vzduchu. Zarazil jsem se na místě. Krajně neobvyklé. Začal jsem se rozhlížet po bílých zdech polepených plakáty skupin a černém nábytku, když mou pozornost upoutal pohyb těžkého černého závěsu v okně. Několika kroky jsem překonal vzdálenost, která mě od okna dělila, a prudce jsem závěs odhrnul. To, co jsem uviděl, jsem měl čekat. Koneckonců, měl bych svou sestru znát, ne?

Okno bylo otevřené dokořán. Takže musela utéct. Dělala to už dřív. Proto jsem tak nějak tušil, kam by mohla jít. Vyletěl jsem ven a seběhl schody. Cestou jsem posbíral klíčky od motorky, klíče od domu, mobil, peněženku s papíry a sluneční brýle, které jsem si narazil na hlavu. Ve dveřích jsem se malinko pozastavil, protože jsem se musel obout, a přes ramena jsem si přehodil motorkářskou bundu. Pár vteřin na to už jsem se řítil pro motorku do garáže. Andyina tam byla. Chytrá holka, věděla, že bych ji nechal hledat podle SPZky. I když bych to asi neudělal. Neměla řidičák a tímhle bych ji akorát dostal do průšvihu. Možná taky proto si ji nevzala.

Můj první cíl byl Danny. K němu Andy chodila skoro vždycky, když se něco dělo. Další možnosti v záloze byli Digi, Ondra s Jerrym a Kamil. Ale popořadě.

Po pár minutách jízdy jsem smykem zastavil před vraty do Dannyho zahrady. Už mu bylo devatenáct, bydlel sám. Seskočil jsem z mašiny a vrazil prst do zvonku. Celým domem, nebo spíš chatou, se rozeznělo drnčení.

„Jé, čau Lucu, děje se něco?" vykoukla Dannyho rozčepýřená hlava z okna.

„Jo," zavrčel jsem. „Je tady ségra?"

„Myslíš Andy?" přeptal se. Měl jsem chuť se ho zeptat, jestli mám snad i jinou, ale spolkl jsem to.

„Ne, ta tady není," řekl Danny. Zamračil jsem se. Dannyho úsměv rázem zmizel.

„Lucasi, co se děje?" zeptal se mě znovu.

„Andy zdrhla," oznámil jsem prostě. Danny zaklel.

„Hned jsem tam," houkl, když jeho hlava zmizela z okna. Opřel jsem se hlavou o řídítka.

Okamžik na to se otevřela vrata do dvora a Danny ven vytáhl svou motorku.

„Jaký je plán?" zeptal se, zatímco zamykal.

„Nejdřív Digi, potom Ondra s Jerrym, a nakonec Kamil. K nikomu jinému by nešla," obeznámil jsem ho.

„Fajn. Můžeme jet," prohlásil můj parťák, nasedl na motorku a mohli jsme vyrazit.

Za deset minut, během kterých jsme několikrát překročili maximální povolenou rychlost, jsme zastavili před bytovkou. Seskočili jsme z motorek, opřeli je o zeď garáží a já jsem vyběhl ke zvonkům. Prstem jsem přejížděl po kartičkách se jmény, dokud jsem nenašel to správné. Stiskl jsem požadovaný zvonek.

„Prosím?" ozval se z reproduktoru plechový ženský hlas.

„Dobrý večer, paní Vondráčková, tady Lucas Biersack," pozdravil jsem, „můžeme dál? Jsem tu s Dannym a potřebovali bychom nutně mluvit s Digi. Tedy s Dagmar," opravil jsem se. Digi jsme jí říkali v naší partě. Pro ostatní, včetně rodiny, to byla Dagmar.

„Ale samozřejmě," ozval se laskavý souhlas a hned na to se rozezněl bzučák otevírající vchodové dveře. Na nic jsem nečekal, kývl na Dannyho a vešel dovnitř. Vyběhli jsme do třetího patra a Danny zaklepal na dveře uprostřed.

Otevřely se v podstatě hned.

„Čau kluci, pojďte dál," pozvala nás Digi. V předsíni jsme skopli boty, ale bundy si nechali. Jestli tu není, stejně hned půjdeme.

„Mamka říkala, že jste zněli docela naléhavě," podotkla naše sedmnáctiletá kamarádka, zatímco jsme za ní šli do obýváku.

„Dobrý večer," pozdravili jsme s Dannym paní Vondráčkovou unisono.

„Dobrý, chlapci, děje se něco?"

Proč se pořád všichni ptají, jestli se něco děje?, zeptal jsem se sám sebe v duchu a protočil oči nad oslovením chlapci.

„To se ještě uvidí," odpověděl jsem neurčitě a zaměřil svou pozornost zpátky k Digi.

„Můžeme si promluvit o samotě?" chopil se slova tentokrát Danny a kývnul hlavou směrem ke kuchyni.

„Proč ne," pokrčila rameny Digi, ale bylo na ní vidět, že ji zajímá, co se to děje.

„Předpokládám, že Andy tady není," spustil Danny, sotva jsme si se skleničkou pomerančového džusu sedli ke stolu.

„Ne, není. Co by tady dělala? A nemá být náhodou doma?" Digi byla zmatená. Dal jsem se do vysvětlování.

Jakmile jsem skončil, Digi na prázdno otevřela pusu a pak ji zase zavřela.

„Musíme ji najít," vypadlo z ní konečně.

„A o co se asi snažíme? Jdeš s námi?" ozval se Danny.

„Že váháš."

Úplně stejně to dopadlo i u dvojčat a Kamila. Nakonec jsme zmobilizovali celou partu a městem se řítilo osm motorek za jediným cílem. Najít mou sestru.

„Takhle to nemá cenu. Musíme se rozdělit," povzdechl si Danny, když jsme po hodině pátrání zastavili na parkovišti. Danny se na mě tázavě podíval. Vyčerpaně jsem přikývl a tím mu předal velení.

„Takže," začal, „dvojčata si vezmou západ. Digi s Kamilem pojedou na sever. Michal s Lucasem pokryjí jih a já se SJ prohledáme východ. Hranice území jako obvykle. Ve středu není, ten jsme teď projeli. Když ji najdete, hlaste se. Co půl hodiny hlaste pokroky. V deset tady. Dotazy?" Všichni pochopili.

„Pak tedy hodně štěstí," popřál nám Danny a jako první se s SJ v závěsu vydal na svou cestu.

Hranice území byli čtyři ulice, které měli tuto funkci vždycky, když jsme se rozdělovali. Dvojice a umístění se vždy lišilo, ale střed byl vždycky Andyin. Byl nejmenší a Andy byla pokaždé sama, chtěla to tak. Nebyla tak účinná jako my ostatní, nejezdila na motorce. Navíc byla mistrem v nenápadnosti, byla náš nejlepší špeh, a proto taky bývala sama, protože někdo další by mohl vzbudit podezření.

Při myšlence na sestru mě bodlo svědomí.

„Lucu, musíme jet," ozval se vedle mě Michal. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všichni ostatní už odjeli.

„Neboj se. Najdeme ji," položil mi Michal ruku na rameno. Přikývl jsem, ale nic neřekl. Bál jsem se, že by se mi přes stažený krk žádná slova nedostala. Nasedli jsme na motorky a vyjeli vstříc našemu území.