Nezvratný osud

Skoro jako doma

Věnováno Arne01. Ty víš proč. A jestli ne, tak při čtení pochopíš. Děkuju.

Ze sanitky jsem vyskočila na svoje poměry sice dost rychle, ale všichni ostatní, včetně Ondry, který ztratil vědomí, už byli venku.

Běželo k nám několik doktorů a...

„Vy?" zastavil se jeden z nich na místě a zmateně se na mě podíval. Očividně mě neviděl moc rád. O mě se dalo říct totéž.

„Taky vás ráda vidím, ale radši se věnujte jemu," vyštěkla jsem a sama zamířila za Ondrou. Bylo mi jasné, že mě k němu nepustí, ale zkusit jsem to musela.

„Sestři, postarejte se o ni," kývnul můj starý známý mým směrem, načež se jedna ze sestřiček oddělila a zavedla mě dovnitř. Bránila jsem se, nechtěla jsem ho opustit. Nakonec se jí přece jen podařilo usadit mě do křesla v čekárně.

„Bude v pořádku, je v těch nejlepších rukách. Chovejte se tu jako doma," pokusila se mě uklidnit a přehodila přese mě deku, do rukou mi vrazila kelímek s kávou. Nebo tím, co tady za kávu považovali.

„O tom dost pochybuju," zamumlala jsem a upila té odporné tekutiny. Mělo mě to napadnout, ale když mi sestřička vytrhla kelímek z rukou a moje hlava pomalu, ale jistě klesala, nedokázala jsem myslet vůbec na nic. Možná jen na to, jak je možné, že ty prášky na spaní zabraly tak rychle?

***

Probudilo mě zhoupnutí. Rozespale jsem otevřela oči a zaječela.

„Slečno!" okřikla mě sestřička. Omluvně jsem se na ni usmála.

„To není moje vina," vysvětlila jsem a ukázala na Lucase, „vyděsil mě tenhle zjev." Sestřička chápavě přikývla a zase se začala věnovat své práci.

„Takže," otočila jsem se na Lucase a Nikol sedící na sedačce proti mně. „Co všechno vám řekli? Je v pořádku?" snažila jsem se mluvit klidně, ale byla jsem napjatá k prasknutí. Nejradši bych to z nich obou vymlátila. A potom bych si podala svého oblíbeného doktora.

„No," skousla si Nikol ret, „řekni to ty," nahodila zničený výraz a prosebně se podívala na Lucase. Ten si povzdechnul.

„Budu upřímný. Není to tak dobré, jak bychom si přáli," začal. To mi znělo víc než podezřele.

„Že žije?" vyhrkla jsem, ignorujíc všechny ty pocity, a bála se nejhoršího. Lucas zavrtěl hlavou.

„Ne," dostala jsem ze sebe a složila hlavu do dlaní.

„Ne, ne, ne, on žije, špatně jsi nás pochopila," skočila ke mně hned Nikol. Zvedla jsem hlavu s nadějí v očích, ale pochybnosti nevymizely.

„No, tak už mluvte," pobídla jsem je. Slovo si vzal opět Lucas.

„Nevyděs se, prosím tě," začal a sotva to dořekl, vyděsila jsem se. „Ale musel na sál. Prý něco se žebry, nevím, o co přesně šlo..."

„Godamn."

„Slečno!" okřikla mě zase sestřička.

„Sorry," houkla jsem na ni a otočila se zpátky na bratra. „A to mi říkáš jen tak?" zasyčela jsem. Lucas pokrčil rameny.

„Doktor říkal, že bude v pořádku, že ho dneska probudí," vysvětlil.

„A proč to jako neřekl mně?" rozčílila jsem se.

„Spala jsi," vysvětlila měkce Nikol. Frustrovaně jsem si povzdechla. Proč mi nikdo nemůže říct nic konkrétního?

„Slečna Biersack? Můžete?" vešel mezi nás doktor. Zvedla jsem se a na vratkých nohách k němu došla.

„Jak mu je?" zeptala jsem se potichu. Myslela jsem, že víc už snad nedám.

Doktor přikývnul. „Právě jsme pana Tourka probudili z umělého spánku. Chcete ho vidět?" Ještě ani nedomluvil a už jsem horlivě přikyvovala. „To jsem si mohl myslet," zamumlal doktor a zavedl mě do pokoje. Musela jsem si obléct takový ten zelený plášť, který byl vážně příšerný, ale co bych pro Ondru neudělala. „Nechám vás o samotě," sdělil mi doktor a odešel. Opatrně jsem vešla.

První, co mi vytanulo na mysl, když jsem ho uviděla, bylo, že žije. A to druhé, že vypadá fakt příšerně.

„Ondro," zašeptala jsem a lehce mu stiskla ruku. Překvapil mě, když pootočil hlavu, a i přes očividnou bolest se na mě usmál.

„Andy," zachraptěl. Usmála jsem se, cítila jsem mokré cestičky na svých tvářích. Sklonila jsem se k Ondrovi a vtiskla mu pusu na čelo, doufajíc, že mu tím nezpůsobím nechtěnou bolest.

„Jak... Jak to teď bude?" zeptal se opatrně. Pokrčila jsem rameny, v tu chvíli mi to bylo jedno. Důležité bylo, že přežil.

Ondra mi naznačil, abych se k němu zase sklonila, což jsem samozřejmě udělala. Proč to po mně chtěl jsem pochopila ve chvíli, kdy opět promluvil. Asi tušil, že mluvit další dobu nahlas by nemusel zvládnout.

„Andy, já... Oficiálně, budeš se mnou chodit?"