Nezvratný osud

Co se to děje?

Lucas

Vyšel jsem s Nikol z nemocnice a odvezl ji domů. Ani pro Andy a ani pro Ondru jsme nemohli nic udělat a já měl ještě něco na práci.

Seskočil jsem ze svojí motorky, konečně mi ji už opravili. Stroj jsem opřel o budovu, kde měla sídlit údajná firma strýce Roberta. Věděl jsem, že šlo o pašování drog, ale chtěl jsem se dozvědět víc. Za jakoukoli cenu.

„Takže ty si nedáš pokoj?" ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočil. Byli to opět oni. Ta stejná parta týpků, co si mě podala minule. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Výborně. Všude kolem vysoké stěny, nikdo sem neviděl. Jsem v háji.

„Máš poslední šanci. Vypadni odsud a nic se ti nestane," prokřupal si největší z hromotluků prsty. Zarputile jsem zavrtěl hlavou a připravil se na úder, který přišel v podstatě okamžitě. Pěti lidem jsem se nedokázal ubránit. Jak jsem ležel na zemi, snažil jsem se nehýbat, a hlavně nekřičet bolestí, jak do mě ti assholes kopali. Tu radost jsem jim udělat nechtěl.

Poslední, co jsem si pamatoval, než jsem se propadnul do hlubin temnoty, byl hlas přivolávající rychlou.

Andy

„Je to tady s tebou mnohem lepší. Ani ta zlomená žebra s tebou nejsou nic tak hrozného," zašeptal mi Ondra do vlasů. Nadzvedla jsem se na loktech a podívala se mu do očí.

„Jsem ráda, že ti to tady můžu zpříjemnit," usmála jsem se a dala mu pusu na tvář. Ondra na protest našpulil rty, což vyvolalo můj smích, a Ondra si ode mě ukradnul polibek.

Byla jsem tady už druhý den. Všechno šlo dobrou cestou a já prožívala další z těch šťastnějších období svého života. I když...

„Slečno, musíme s vámi nutně mluvit," strčila do dveří hlavu sestřička. Omluvně jsem se na Ondru usmála a vyšla za ní na chodbu.

„Nechci vás plašit, ale dostali jsme anonymní telefonát, že vás bratr byl nalezen v ulici u firmy vašeho strýce v bezvědomí," oznámila mi.

„Jedu s vámi," vyhrkla jsem a vyběhla směrem, odkud jsem slyšela houkačku sanitky. Sestřička spěchala za mnou.

„Slečno, zastavte! Už pro něj jeli!" vykřikla. Zastavila jsem se na místě a ona do mě vrazila.

„Tudy, pojeďte!" zakřičel někdo a já se rozběhla oním směrem. Než jsem se dostala na místo, kde jsem chtěla a zároveň nechtěla být, Lucase už museli dovézt. Jediné, co jsem viděla, bylo pojízdné nemocniční lůžko a zavírající se dveře.

„Vraťte se za panem Tourkem. Až budeme něco vědět, dozvíte se to jako první," slíbila mi sestřička a doprovodila mě zpátky na Ondrův pokoj.

„Co se děje?" zeptal se mě Ondra šeptem, když si všimnul mého výrazu. Popotáhla jsem.

„Lucas, vzlyk, Lucase prý někdo zmlátil, vezli ho na sál," definitivně jsem se rozbrečela a vrhla se Ondrovi do náruče. „Nikdo mi nechtěl říct, co se to děje," vysvětlila jsem skrz vzlyky.

„No tak, to bude dobrý," cítila jsem, jak mě hladil po vlasech. Připomnělo mi to, jak jsme spolu byli v parku. Jenže tehdy to nebyly jen plané řeči. Věděla jsem, že teď to dobré nebude. Dveře se s trhnutím otevřely a dovnitř vrazil někdo další.

„Co se mu stalo?" Ten hysterický hlas nepatřil nikomu jinému než Nikol. Odtáhla jsem se od Ondry a naznačila jí, aby si sedla k nám. Sotva dosedla, objala jsem ji.

„To nikdo neví, nic mi neřekli," odpověděla jsem jí konečně. Nikol se rozvzlykala.

„Odvezl mě domů, že si musí jet ještě něco zařídit, prý něco s vaším strýčkem," začala, skoro jí nebylo rozumět.

„Jako s Nikkim? S Nikkim Sixxem?" zeptala jsem se nechápavě. Nikol zavrtěla hlavou.

„Robert, nebo tak nějak se jmenoval. Lucas říkal, že mu nevěří, že..."

„Godamn," zamumlala jsem. „Tak to je v háji. Lucas mi říkal, že si myslí, že ta jeho takzvaná firma pašuje drogy či co, a chtěl to nějak dokázat. Už dřív ho zřídili, jestli tohle mají na svědomí oni," nedořekla jsem. Nikol se mi vrhla kolem krku a Ondra nás obě objal. Já jsem brečela, Nikol brečela, Ondra se nás snažil utěšit.

„Andy, zavolej ostatním," navrhnul Ondra, když jsem se jakž takž uklidnila. Přikývla jsem a vytočila první číslo.

„Andy? Děje se něco?"

„Děje. Lucas je v nemocnici. Vezmi Jerryho a přijeďte sem co nejdřív," nařídila jsem Michalovi a zavěsila. Pak jsem v kontaktech najela na Sáru...

„Já to nedám. Jí nezavolám," zavrtěla jsem rázně hlavou. Pořád jsem měla v živé paměti, co s Dannym provedli nejen mně, ale hlavně Ondrovi. Nikol se natáhla po mém telefonu a číslo vytočila.

„Típla to," zamumlala po chvilce, přepsala si číslo do svého mobilu a zkusila to znovu. „Ahoj, tady Nikol, Andyina kamarádka," vyhrkla. „Lucas je v nemocnici, můžete co nejdřív přijet? Jo, dobře, budeme čekat," zavěsila.

„Budou tady do půl hodiny. Oba," hodila po mně rychlým pohledem. Přikývla jsem, tak nějak jsem s tím počítala. Lucas byl jejich kamarád, neměli nejmenší důvod, aby sem kvůli tomu, co se mezi námi stalo, nejezdili.

Na chodbě se strhnul hluk. Obě jsme se s Nikol usmály na Ondru, pořád měl omezený pohyb, a vyběhly ven. Vládnul tam zmatek. Doktoři a sestřičky běhaly sem a tam, zdánlivě beze smyslu, ale Nikol do mě strčila loktem.

„Všechno se točí kolem támhletěch dveří," odpověděla na mou nevyřčenou otázku.

„Tam vezli Lucase," vyhrkla jsem. Nikol zbledla.

„To ne," zamumlala, zřejmě se stejnou myšlenkou jako já, a obě jsme vyrazily směrem, kterým jsme ani jedna nechtěly. Bála jsem se nejhoršího.

„Dámy, vraťte se, sem nesmíte!" vykřikl doktor ve chvíli, kdy jsme se dostaly ke dveřím, a několik sestřiček se nás pokusilo vystrčit zpátky na chodbu.

„Ne, vy to nechápete, já ho musím vidět!" zaječela Nikol se slzami v očích.

Najednou se všichni zastavili, jako by se stopnul čas, a k mým uším dolehl vysoký nepříjemný tón.

„Defibrilátor!" křiknul doktor a sestřičky nás nemilosrdně vystrčily ze dveří.