Nezvratný osud

To nemůže být pravda

„Do háje," zamumlal mi Ondra do vlasů. Nechápala jsem, co se děje, takže jsem zvedla usazené oči z jeho teď už mokrého a trochu špinavého ramene. Pokusila jsem se promluvit, ale vyšlo ze mě jen zachrčení. Ondra se sklonil zpátky ke mně.

„Pojď, vezmu tě domů," řekl a zvednul mě do náruče. Neprotestovala jsem.

„Je mi zima," zašeptala jsem potichu a omotala Ondrovi ruce kolem krku. Cítila jsem, jak mě pohladil po zádech.

„Nemám ti co půjčit..." řekl, ale to už jsem zvedla hlavu z jeho ramene a zahleděla se do dálky.

„Ne..." vydechla jsem. „To není pravda," nechtěla jsem tomu uvěřit. Ondra se otočil, aby se podíval, co mě tak vyvedlo z míry, a když to zjistil, rozešel se k motorce ještě rychleji, a podal mi kytaru.

„Andy, to se ti jenom něco zdá," pokusil se mi namluvit, ale já jsem si byla jistá, že se mi to nezdá. Že jsem viděla, i přes všechny ty slzy, dobře.

Protože to byl Danny. Se Sárou.

„Andy, jdeme. Nedívej se tam," pronesl prosebným hlasem. Ale já se nemohla podívat jinam.

Pomalu jsem nevnímala, jak jsme nasedli na motorku a jak jsme se dostali do Elfrídy.

Další věc, kterou jsem si tak nějak vybavovala, bylo, že mi Ondra šátral v kapse, aby našel klíče, a potom už mě položil do křesla a donesl mi stříbřitě šedé sáčko z chodby, do kterého mě zabalil. Já se nezmohla na nic jiného než tiché vzlyky, jednak kvůli té písničce, co zpíval, a jednak kvůli tomu, co jsem venku viděla.

Ondra

„Bože, to je takovej idiot," mumlal jsem, zatímco jsem se ztratil do kuchyně, abych Andy udělal čokoládu. Absolutně jsem nechápal, co se jí stalo. V jednu chvíli hrála poměrně smutnou baladu, a v druhé chvíli, když zahraju něco podobného, se totálně sesype? Nedávala mi to smysl. Nechtěl jsem si připouštět tu možnost, že by je viděla.

Dal jsem vařit vodu, připravil hrnek a čokoládu v prášku. Tu druhou verzi, kdy čokoláda vypadá jako rozpuštěná čokoláda, jsem udělat neuměl, a tak jsem doufal, že jí bude stačit tahle.

Danny je blbec. To, že se schází se Sárou, jsem věděl. Sára mi to řekla, ten den, když jsem Andy slíbil, že na ni budu čekat tak dlouho, jak bude třeba, a od té doby jsme byli zase jen kamarádi, bez výhod. Nedokázal jsem ale pochopit, proč to ten hajzl Andy zamlčoval. Jistě, ublížilo by jí hodně, kdyby se s ní rozešel, ale až zjistí, že ji podvádí, bude to pro ni mnohem horší. A to se Sárou konečně vycházely.

Voda cvakla, zalil jsem čokoládu. Už jsem bral hrnek do rukou, když mě vyděsila rána z obýváku.

Hrnek jsem s hlasitým bouchnutím postavil zpátky na linku a vběhnul do obýváku. „Andy?" zavolal jsem, když jsem ji nikde neviděl. Křeslo bylo prázdné. Ozvalo se tiché nadávání v angličtině. Obešel jsem stůl a můj pohled padnul na Andy sedící opřenou o starodávně vyhlížející komodu, objímající se pažemi, se zarudlýma očima a prázdným výrazem ve tváři. V tu chvíli mi došlo, že je viděla, ale doufal jsem, že je nepoznala. Měl jsem obavy, že ano.

„Andy, proboha, co blbneš?" zeptal jsem se něžně a kleknul si k ní. Neunikly mi mokré cestičky na jejích tvářích. Byla naprosto mimo.

„Pojď," řekl jsem, zvedl ji do náruče a položil na pohovku. Přehodil jsem přes ni deku, do které se okamžitě zabalila, a mumlal při tom tichá slova na uklidnění. Pak jsem se zvednul, abych jí donesl čokoládu. Zastavil mě dotek na lokti.

„Zůstaň," zašeptala. Skoro jsem jí nerozuměl, ale pochopil. Sklonil jsem se k ní.

„Chviličku vydrž, hned jsem tady, jo?" řekl jsem jí, jako by byla malé dítě. Přikývla a zavřela oči. Využil jsem to k tomu, abych si odskočil, protože podle toho, jak Andy působila, by mě pak nejspíš nepustila, a pak jsem se i s čokoládou vrátil k ní.

„Můžeš?" zašeptala Andy, když jsem před ni postavil hrnek s čokoládou, a položila ruku na místo vedle sebe.

Pokrčil jsem rameny a se slovy proč ne si sednul vedle ní. Andy se natáhla, usrkla čokolády a zase hrnek vrátila na stůl.

„Je dobrá," špitla potichu, ale přitom jako by ani nevěděla, o čem vlastně mluví, a než jsem se nadál, opřela se hlavou o moje rameno a stulila se mi do náruče. Musela být hodně otřesená, jinak by nic takového nikdy neudělala. Ale co. Objal jsem ji kolem pasu a trochu se posunul, aby se jí líp leželo. Třásla se zimou, a tak jsem vlezl pod deku k ní, abych ji aspoň trošku zahřál. Natiskla se ke mně ještě víc.

„Mám tě ráda," zamumlala mi do trika, to už mi ležela na hrudníku. Ztuhnul jsem. Vážně není při smyslech.

Za moment jsem slyšel Andyino tiché oddechování. Usnula. Pokusil jsem se vymotat z jejího sevření, ale sotva jsem se pohnul, zavrtěla se a něco zamumlala. Nechtěl jsem ji budit, a tak jsem ji jen hladil po vlasech a přemýšlel tak usilovně, až jsem se i já sám propadnul do hlubin spánku.