Nezvratný osud

Můj kluk

„Takže, jak to teď bude?" zeptala jsem se opatrně Dannyho, ale radši jsem se tvářila, že mě něco nesmírně zaujalo na řídítkách Lucasovy motorky, jíž jsem tlačila místo bratra, který byl tak namol, že jsme ho radši nechali u Kamila. Až zítra vystřízliví, přijde domů. Snad.

Danny se na mě zvědavě podíval. „Co přesně máš na mysli?"

Probodla jsem ho pohledem.

„Tohle je moje hláška," procedila jsem skrz zuby, což u něj vyvolalo smích. Chvíli jsem počkala, dokud se neuklidnil, a pak jsem na něj nervózně pohlédla. Jen tak koutkem oka, aby si toho nevšimnul. Ale on si toho prostě všimnout musel.

„No, já nevím, skoro bych řek, že spolu můžeme chodit," prohlásil nenuceně, ale bylo na něm vidět, že je taky nervózní.

„Myslíš to vážně?" nadzvedla jsem obočí, ale díky tomuto prostému gestu moje otázka vyzněla spíš jízlivě. Což jsem nechtěla.

Danny se nadechl, že něco řekne, ale přerušila jsem ho.

„Už jsme tady," oznámila jsem a kývla hlavou k Dannyho domečku. Nebyl to nějaký malinký krcálek, ale vzhledem k vilám v okolí prostě působil tak nějak miniaturně.

Danny se na mě podíval. „Andy?" zeptal se opatrně. Kývla jsem hlavou, jako že ho poslouchám.

„Kdy jsi říkala, že by k vám měl přijít strejda na kontrolu?" zeptal se. Rychle jsem začala počítat, vyvedená z míry tou náhlou změnou tématu.

„Dneska ne," odpověděla jsem neurčitě, protože to bylo jediné, čím jsem si byla jistá. Jinak bych Lucase na slet koneckonců nepustila.

Danny si skousnul ret. Vypadal tak... úžasně.

„A nechtěla bys..." nedořekl, jen se na mě tázavě podíval.

„Nechtěla bych co?" pobídla jsem ho. Danny se ošil.

„Nechtěla bys, no, já... Nechtěla bys u mě dneska přespat?" vysypal ze sebe. Jen jsem otevřela pusu, neschopná slova.

„C-cože?" vypadlo ze mě. Bylo mi jasné, že pod tou nabídkou se neskrývá to, co by pod ní asi každá hledal. Koneckonců, bylo mi, kolik mi bylo, a Danny to respektoval, tím jsem si byla jistá. Stejně jako tím, že by mě netahal do postele hned takhle brzy po tom, co vyplulo na povrch, že se navzájem nevnímáme jen čistě kamarádským způsobem.

Danny se hned začal omlouvat. „Ne, Andy, zapomeň na to, byla to blbost, já," začal blekotat, ale přerušila jsem ho.

„Myslíš to vážně?" ujistila jsem se. Danny zmlknul a přikývnul.

„Já jen, překvapils mě," vysvětlila jsem mu svou reakci. Danny se pousmál. Zachvěla jsem se zimou. Byly tři v noci a mě byla zima de facto už od chvíle, co jsem vyšla ze dveří. Už mi to nešlo skrývat.

„Božínku, není ti zima?" zeptal se mě starostlivě Danny, zatímco hledal klíče. Zavrtěla jsem hlavou, ale i tak si sundal svou koženou bundu a přehodil mi ji přes ramena.

„Prosím tě, neblbni," chtěla jsem mu ji vrátit, ale zastavil mě jediným pohledem.

Konečně našel klíče, a tak jsme zavezli motorky na dvůr a Danny mě pozval dovnitř. Jeho domov byl útulný. Zařízení bylo prosté, nic moderního, nic starožitného, nic přeplácaného, nic minimalistického, prostě tak akorát. Sundala jsem si obě bundy a boty a dala je do a na botník. Danny svoje boty skopl z nohou a nechal je ležet.

„Pojď dál," vyzval mě. Došli jsme do kuchyně spojené s obývákem. Danny mi pokynul, abych si sedla na gauč.

„Dáš si čaj?" zeptal se a vytáhnul z linky dva hrnky. Pousmála jsem se.

„Ráda," odpověděla jsem, i když to nebylo potřeba. Opřela jsem se hlavou o opěradlo a zavřela oči.

Za chviličku jsem cítila, jak se pohovka prohnula pod váhou dalšího těla, a otevřela jsem oči. Danny mi podal kouřící hrnek, který jsem vděčně přijala a hned se napila. Cítila jsem, jak mi teplá tekutina pomalu stéká do žaludku, a blaženě jsem přivřela oči.

„Andy?" vytrhnul mě Dannyho hlas. Zvědavě jsem se na něj podívala.

„Abych se vrátil k tomu, co jsme venku nedořešili," začal, ale nenechala jsem ho domluvit.

„Podívej, Danny, neřešme to, jo?" nadhodila jsem, ale Danny zavrtěl hlavou.

„Ne, Andy, nech mě to prosím dokončit," řekl, vstal z gauče a zmizel za rohem. Neřešila jsem to, už jsem byla docela unavená. Danny se vrátil a něco držel v rukách. Sednul si zpátky vedle mě a otočil se na mě.

„Andy, budeš se mnou chodit?" zeptal se a já udělala to nejhorší, co jsem v tu chvíli mohla. Rozesmála jsem se. Danny se na mě ublíženě podíval.

„Promiň," dostala jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu. „Já jen, že mi to přišlo tak nějak automaticky, že jsme spolu," vysvětlila jsem. Danny zavrtěl hlavou.

„Tak znova, jo?" navrhl a počkal, dokud se neuklidním. Pak otevřel krabičku, co držel v rukách. Byl v ní řetízek složený ze samých malých křížků. Zalapala jsem po dechu.

„Andreo Denniso Deanno Sixx Biersack, staneš se mou přítelkyní?" zeptal se mě znovu zcela vážně Danny. Vypískla jsem: „Ano!" a vrhla se mu kolem krku, až Danny po zádech spadnul na gauč a já dopadla na něj.

Nevšimla jsem si, jak ležíme, dokud Danny nezakašlal a jeho tváře nezačaly nabírat lehce růžový nádech.

„Andy," zachraptěl a já v tu chvíli stoprocentně zrudla.

„P-promiň," začala jsem koktat a pokusila se zvednout, ale Danny mě chytil kolem pasu a otočil mě pod sebe. Jen jsem zírala do jeho očí, ničeho jiného jsem schopná nebyla. Danny se sehnul a políbil mě. V tu ránu jsem přestala všechno řešit. Věděla jsem, že tady, v Dannyho náručí, jsem v bezpečí a nic se mi nestane.

Vklouzla jsem ledovýma rukama Dannymu pod tričko a přejížděla dlaněmi po jeho svalech. Cítila jsem, jak se zašklebil a odtrhl se ode mě. Tu chvilku jsem využila k tomu, abych se nadechla. Vrátila jsem se rukama na Dannyho hrudník a zjistila, že je bez trička úplně. Kdy to sakra stihnul? Neřešila jsem to. Když mi ale vjel rukama pod moje tričko, chytila jsem je a vytáhla ven. Bylo mi jasné, že by se se mnou asi rád vyspal, ale sakra, jsme spolu sotva pár minut a mně je necelých šestnáct! Jo, vím, že věk na to mám, ale necítila jsem se připravená. Danny to naštěstí pochopil, a tak nic dalšího nezkoušel. Nejspíš to byla jen jedna odvážná sonda, co kdyby.

A tak jsme tam jen tak na sobě leželi pod dekou, kterou Danny odněkud vytáhnul, líbali se a byli jsme rádi, že jsme spolu, teda aspoň doufám, že Dannyho to těšilo taky, dokud jsme neusnuli.