Nezvratný osud

Modré vlasy

Ráno mě probudila, kupodivu, bolest v levém zápěstí. Naštěstí už to nebylo tak hrozné jako posledně.

Jukla jsem na budík. Bylo něco po osmé. Nejradši bych se svalila zpátky do postele, ale nemohla jsem. Na dnešek jsem měla domluvené sezení u psycholožky. Jestli jsem se těšila? Samozřejmě že ne. Ale co jsem mohla dělat? Tu schůzku mi přece jenom domluvil můj ošetřující doktor. Takže jsem asi jen tak nemohla říct ne.

Odkopla jsem peřinu na zem a konečně vstala. Rozespale jsem doklopýtala ke skříni a otevřela ji. Nevěděla jsem, co si vzít na sebe. Více než dvě třetiny mého oblečení tvořily černé kousky, polovinu zbývajícího bílé a sem tam jsem zahlédla nějakou barvu. Nakonec jsem se rozhodla pro poněkud neobvyklou metodu. Přistoupila jsem blíž, natáhla ruce a zavřela oči.

Cítila jsem pod prsty spoustu látek. Nepravé hedvábí, vlnu, denim, obyčejnou látku, manšestr... Popadla jsem nějaké kousky a otevřela oči. Moc jsem hromadě ve svých rukách nevěřila, ale rozhodla jsem se to zkusit. Přibrala jsem ještě spodní prádlo a zapadla do koupelny.

Po krátké sprše jsem se konečně podívala, co všechno jsem si sem s sebou přinesla. Bílé legíny s černými křížky, černá fufu sukně, bílé flitrované tílko a dlouhý černý pletený svetr. Ten jsem okamžitě zavrhla a otočila se ke zbytku. Ale nějak se mi do toho nechtělo... Všechno jsem to posbírala, tedy kromě té sukně, tu jsem si natáhla, a zamířila jsem zpátky ke skříni. Odtamtud jsem vytáhla černé legíny a obyčejné bílé tílko. Tentokrát jsem byla s výběrem spokojená.

Vrátila jsem se do koupelny, kde jsem se namalovala a zkontrolovala zápěstí. Bylo pořád citlivé, ale rány se už začínaly zase zatahovat. Omotala jsem si ho novým obvazem, pro jistotu, a přes něj zavázala svůj oranžový šátek. Vlasy jsem si jen rozčesala a nechala je volně spadat na záda.

Sešla jsem do kuchyně, kde nikdo nebyl. Lucas zřejmě ještě spal. Nechtěla jsem ho budit, a tak jsem se v tichosti nasnídala. Na ledničku jsem přicvakla vzkaz, že budu se Sárou, a že budu v pořádku. Od té doby, co jsem utekla, mě pořád hlídal.

V předsíni jsem si obula černé tenisky, přes ramena si přehodila koženou bundu, do které jsem hodila mobil, peněženku a klíče, a vyšla jsem ven.

Zatímco jsem šla na zastávku, otáčela jsem v rukách mobil a přemýšlela, jestli mám Sáře zavolat, anebo ne. Byla jsem si jistá, že kdyby mě Lucas sháněl, kryla by mě, ale...

Vzdala jsem to a vytočila Sářino číslo. Po několika vteřinách hovor přijala.

„Ano?" ozvalo se.

„Ahoj Sáro, tady Andy. Nemáš čas?" Chvilka ticha.

„Jo, mám. Děje se něco?" zeptala se mě. Nervózně jsem se ošila.

„Doktor mi domluvil sezení u psychologa, Lucas o tom neví a já tam tak nějak nechci sama," vysvětlila jsem na jedno nadechnutí. Sára byla na druhé straně ticho, až jsem se bála, jestli to náhodou nepoložila.

„Sáro?" promluvila jsem opatrně.

„Jdeš tam hned teď, předpokládám." Ačkoli to nebyla otázka, potvrdila jsem jí to.

„Tak mě do deseti minut čekej na autobusové zastávce, ok?" navrhla. Přijala jsem a rozloučily jsme se. Vzápětí jsem zapíchla svá všudypřítomná sluchátka do MP3 a zaposlouchala se do té nové skupiny, co jsem měla od bratra. Jak že si to říkají? Jo, už vím, Black Veil Brides.

Nepřehrály ani dvě písničky, když přede mnou zastavila motorka. Poznala jsem Sářinu mašinu. Řidička si sundala helmu a...

„Sáro, co to máš na hlavě?" vyhrkla jsem místo pozdravu. Dívka mě zpražila pohledem.

„Tak snad ahoj, ne?" nadhodila s úsměvem, ale já pořád zírala na její vlasy. Přebarvila si je na modré s černými a jedním jedovatě zeleným melírem.

„Už ses dokoukala?" ušklíbla se. Zavrtěla jsem hlavou, abych se vzpamatovala.

„Jo, já jen, že..." nedořekla jsem, protože mi skočila do řeči.

„Jo, já vím, je to nezvyk, ale změna je život, ne? A já změnu potřebovala," prohlásila.

„Ale sluší ti to," řekla jsem a myslela to vážně. Opravdu jí to slušelo, možná víc než s její pravou barvou.

„Tak co, můžeme jet?" hodila po mně druhou helmu.

„Jasně," zašklebila jsem se a nadiktovala jí adresu psycholožky, načež jsme si obě nasadily helmy a vyrazily.

Vždycky jsem milovala ten pocit, když jsem se řítila ulicí, přestože to v naprosté většině případů bylo za někým, a vítr mi cuchal vlasy. Bohužel, nikdy to netrvalo nijak extra dlouho.

Sára začala zpomalovat, až nakonec zastavila před jedním rodinným domem ve východní části. Obě jsme si sundaly helmy. Sára se na mě pochybovačně otočila.

„Vážně je to tady?" zvedla obočí. Vytáhla jsem z peněženky vizitku.

„Adresa sedí, takže asi jo," pokrčila jsem rameny a slezla z motorky na zem. Sára udělala totéž. Nervózně jsem počkala, než postavila motorku na kraj a vzala si věci. Pak jsme společně vyrazily k domu.

„Tak jo, je to tady," řekla Sára do ticha a ukázala na ceduli, na které stálo Psychologická poradna.

Zhluboka jsem se nadechla a chtěla vejít dovnitř, ale Sára mě zastavila.

„Andy," začala a já se k ní otočila.

„Podívej, já sice nevím, o co jde a proč jsme tady, ale jedno vím jistě. A to to, že všechno bude v pořádku, ok?" pokusila se mě povzbudit a vtáhla mě do objetí.

„Děkuju," zašeptala jsem. Tohle bylo to, co jsem potřebovala. Usmály jsme se na sebe a já stiskla kliku.

Vešly jsme dovnitř. Opravdu to byl rodinný domek, ale spodní patro sloužilo jako poradna. Schody do druhého patra byly zatarasené malou brankou. Zamířily jsme do místnosti označené nápisem čekárna a posadily se na lavičku.

„Vy budete slečna Biersack," ozvalo se za námi. Já i Sára jsme se otočily za hlasem. Patřil mladé paní, tak okolo pětadvaceti, možná lehce starší. V náručí chovala malé miminko.

„Ano, to jsem já," polkla jsem. Sára mi povzbudivě stiskla ruku a pohledem mi naznačila, že na mě v čekárně počká. Paní se na mě usmála a otevřela dveře, tentokrát označené jako ordinace.

„Tak pojďte dál."